Christopher

19.Kapitola

Christopher

Bylo velmi uklidňující najít si nějakou špinavou bytost, nebo obyčejného zločince a vysát mu krev. Tentokrát to schytal chlap, který se snažil vyloupit obchod nedaleko mého domu. Šel jsem kolem, zabraný ve vlastních myšlenkách, když jsem uslyšel střelbu a zvedl jsem hlavu.

Byl to jen malý obchůdek s potravinami, ale ten blbec se snažil ukrást i to málo co si majitelé vydělali. Za pokladnou byla mladá holka, a až na ulici jsem cítil její strach.

Líně jsem vešel dovnitř, a když se po mě oba ohlédly, usmál jsem se. Dělalo mi radost živit se na takových lidech. Pomáhal jsem s tím místní policii a oni laskavě přehlíželi fakt, že toho člověka pak už nemohli odsoudit.

„Vypadni." Zavrčel ten chlápek a dál mířil pistolí na prodavačku. Držela se za rameno a já cítil krev, nejspíš jí už střelil. Byl tak hloupý, že si zřejmě neuvědomil, kým jsem.

„To ty bys měl zmizet. Druhou šanci už nedostaneš." Řekl jsem a udělal jsem několik kroků k němu. Namířil zbraň na mě a já protočil očima.

No tak ne.

Byl to chlápek ve středních letech, zavalitý s prořídlými hnědými vlasy. Jeho oči vypadaly vyčerpaně, ale zle zároveň. Zbraň držel s jistotou člověka, který to nedělá poprvé. Všiml jsem si i lehce křivého nosu v jeho tlustém obličeji. Důsledek jeho zlomení a špatného srůstu.

Prodavačka na mě koulela zelenýma očima a černé vlasy měla zplihlé potem. Líbil se mi kroužek v její pravé nosní dírce. Byla hezká, ale nebyla to ona. Hned jsem si za tu myšlenku chtěl nafackovat. Se zavrčením jsem vycenil zuby a nechal jsem vyjet tesáky. V mžiku se nálada kolem změnila. Chlapovi se začala výrazně třást ruka, ve které držel zbraň, a žena se svezla na zem. Omdlela.

„Zabiju tě, ty zasranej upíre!" vykřikl muž a vystřelil. Hrudí mi projela bolest, ale ihned ustala. Podíval jsem se dolů. Přímo uprostřed hrudníku jsem měl malou stopu po krvi, která rychle rostla. Krucinál, copak si všichni myslí, že si ty košile sám šiju? Ta krev už dolů nepůjde, vždyť je to hedvábí, sakra!

Ovšem rána se už zacelila a kulka vypadla ven. Se zařinčením se odrazila od země a nakonec se zakutálela pod regál s brambůrkami.

Podíval jsem se na toho zloděje. Zděšeně se koukal po kulce a začal se velmi výrazně potit.

„Dobře, fajn kámo. Tak já půjdu." Řekl a já se na něj zadíval.

„To se mýlíš. Ty nikam nepůjdeš. Rozhodně ne po svých." Promluvil jsem, v mžiku jsem byl za ním a s dlouho zadržovaným vztekem na Calesse jsem se do něj zakousnul, až na protější mrazák vystříkla jeho krev.

Toužebně jsem si povzdechl. Krev takového zlého člověka byla plná nenávisti, kterou jsem do sebe nasál jako houba. Potřeboval jsem se zbavit té náklonosti, kterou jsem cítil k té blonďaté holce a vrátit se zase do starých kolejí a tenhle hajzl mi v tom pomůže.

Když jsem skončil, v tom chlapovi nezbyla ani kapka krve. Svezl se na podlahu jako sušená švestka a zůstal ležet. Samozřejmě, byl přeci mrtvý.

Zrovna jsem se chystal odejít, když se probudila ta holka za pokladnou. Zarazil jsem se v polovině pohybu.

„Co se st..." slov jí odumřela na rtech, když se postavila a uviděla mě, jak odcházím od mrtvoly.

„Děkovat netřeba." Podotkl jsem, ale pak jsem se na ní znovu podíval.

Najednou jsem měl potřebu mít jí. Nebyla to přímo fyzická potřeba, nijak zvlášť se mi nelíbila, ale byla to potřeba zcela jiného těla, která mě donutila udělat takovou věc. Plus ještě vztek a nenávist z toho chlapa, kterému jsem vzal veškerou krev.

Usmál jsem se a přešel k ní. Necouvla, jen si držela poraněné rameno, a dívala se na mě. Sice ze mě měla pořád strach, ale zároveň jsem z ní cítil touhu. Taky mě chtěla.

„Díky." Řekla tichým hlasem a rukou přejela po krvavé skvrně na mém hrudníku. Sledoval jsem její ruku. Nakonec ke mně vzhlédla a já jí políbil. Hrubě a silou. Vydechla a nechala se přitisknout na stěnu za sebou.

Zahnal jsem myšlenku na jiné ženské tělo, které nemělo černé vlasy a strhal jsem z ní šaty. Měl jsem zlost a vlastně jsem ani nevěděl proč. Ale byl jsem si jistý, že je to z valné většiny kvůli Calesse. Ne. Teď na ní myslet nebudu.

„S upírem jsem to ještě nedělala." Zavrněla mi do ucha a já si její nohy omotal kolem pasu. Se zavrčením jsem přirazil a ona skoro vykřikla.

„Je mi potěšením být tvůj první." Odpověděl jsem jí. Potom už jsem se snažil nemyslet na nic jiného než na to co jsem dělal. Ne. Žádná Cal teď nesměla existovat.

Když jsem s tou holkou skončil, vyčerpaně se svezla na podlahu. Tváře měla červené a zrak zamlžený. Poklekl jsem před ní a donutil jí, aby se na mě podívala.

„Teď se oblékni a zavolej policii. Všechno jim řekni, ale nebudeš si pamatovat, jak ten upír vypadal. Mojí tvář, tělo, hlas i vůni zapomeneš." Omámeně kývla a s tupým výrazem se začala oblékat. Když volala policii, byl jsem už na cestě domů.

Na popud mého nejlepšího kritika jsem provedla malé změny. Tak snad je to teď lepší :D