Christopher

13.Kapitola

Christopher

Zaskočila mě, opravdu mě ta malá příšerka překvapila, když jen tak zabila Melisu. Nevím, jak to udělala, a kde sakra vzala tu moc vytvořit světelnou kouli takové síly, že jí doslova upálila zaživa, ale vážně to udělala. Kdybych to na vlastní oči neviděl, prostě bych tomu nevěřil. Byl jsem v šoku. To klidně přiznám a nebudu se za to stydět.

Říkal jsem pravdu, když jsem tvrdil, že jsem při Melisině smrti nic necítil. Bylo to přinejmenším zvláštní, jelikož jsem jí naháněl a byl jí posedlý snad celou věčnost, ale opravdu to bylo tak. Nejspíš jsem byl vážně pod vlivem nějakého jejího šíleného osobního kouzla.

Jenže to co mi dělalo ještě větší starost, byla Calesse. Když dokázala jen tak zabít tak mocnou bytost jakou byla Melisa, co by asi udělala se mnou? Proč mě vlastně taky neusmažila zaživa? Další věcí bylo to, proč na ní nepůsobilo Melisino myšlenkové zabíjení. Viděl jsem ten její výraz, ona to opravdu zkusila, ale selhala.

Melisa selhala a já nad tím nedokázal přestat kroutit hlavou. Zároveň jsem, ač jsem si to přiznával velmi nerad, ztratil svůj hlavní cíl. Melisa byla důvodem mé existence velice, velice dlouho a já si nemohl odpustit myšlenku na to, co teď budu dělat.

„Tak pojď." Natáhl jsem k Cal ruku a ona se na mě zadívala.

„Pořád jsem tvůj vězeň?" zvedla obočí. Vždycky budeš můj vězeň, maličká.

„A co sis myslela? Že ti budu natolik vděčný, že si zabila jediný důvod mojí existence, že tě propustím, abys mohla pelášit zpět do Bratrstva?"

Ohromeně na mě zírala a zašeptala něco v tom smyslu, že prosté děkuju by stačilo, ale dál to nekomentovala. Vzal jsem ji proto za loket a táhl ji směrem ke svému domu. Zároveň mě ale napadlo, že nebude moc bezpečné jen tak tam přijít. Ona je přeci můj vězeň. Jenže jsem měl nekonečně mnoho otázek.

„Jak si to udělala?" zeptal jsem se jí při chůzi. Bůh ví, proč jsem měl zase vztek.

„Co přesně myslíš?" odpověděla mi otázkou. Byla zadýchaná, ale nebral jsem na to ohled.

„Tu kouli, sakra! Jak si dokázala vytvořit tu kouli?"

„Je to koncentrované světlo a učí nás to v Bratrstvu ... mimo jiné." Řekla rychle a já se zastavil, abych se na ní podíval.

„Koncentrované světlo? To si děláš prdel ... kolik toho ještě umíš?" řekl jsem nevěřícně.

„Máme vlastní kouzla a očividně mě nezabilo ani to Melisino slavné zabíjení z přání." Odpověděla mi hrdě se vztyčenou bradou. Vlastně se na mě takhle dívala pořád, protože byla mrňavá.

„Proč si něco z toho nepoužila na mě?" Musel jsem se zeptat, protože mi to prostě nešlo do hlavy. Zamyslela se a sklopila pohled k zemi. Ovládl jsem nutkání, zvednou jí tvář zase nahoru.

„Nebyla jsem nejpilnější žák, Christophere. Já to na tebe zkoušela použít, ale nic se nestalo. Tehdy u tebe v pokoji, těsně předtím, než mě ten velkej hromotluk omráčil. Jste upíři, vám by stačila poloviční dávka světla ... jenže to prostě nešlo."

„A ty další kouzla?" chtěl jsem vědět, a aniž bych si to uvědomoval, drtil jsem jí loket v ocelovém sevření. Teprve její syknutí mi rozjasnilo mysl a já jí pustil. Promnula si bolavé místo a znovu se na mě podívala.

„Nemůžu ti o nich říct."

„Jasně. To se dalo čekat." Odsekl jsem a ona se zatvářila, jako bych jí dal facku.

„Když ti o nich řeknu a o dalších věcech z Bratrstva, budu pak volná?" navrhla najednou.

„Ne." Nad tím jsem ani nemusel přemýšlet. V tu ránu mi vrazila facku, vykřikla a schovala pravou ruku mezi kolena. Se mnou to skoro nepohnulo. Protočil jsem očima.

„Do hajzlu!" zaklela a já k ní instinktivně natáhl ruce. Její rozzlobený obličej mi dal ale jasně najevo ať se stáhnu.

„Jsi jako kus skály! Do prdele! Jak zvenku tak uvnitř!" vyprskla na mě a já se v tu chvíli naštval. Už toho bylo prostě dost.

„Já, že jsem kus skály? Tak ti opravdu připadám? A víš, čí je vina to, že jsem takový, jaký jsem, nebo jsi tak zaslepená dokonalostí toho tvého zkurveného Bratrstva, že nevidíš nikam dál než na špičku vlastního nosu?! Podívej se sama, co mi udělalo to tvoje čisté Bratrstvo!" rozkřičel jsem se na ní a zároveň jsem si rozepínal košili. Pak jsem se k ní otočil a ona zalapala po dechu.

„Chrisi ..." zašeptala a mezitím co jsem se snažil zaplašit zlé vzpomínky, jsem ucítil na zádech její studené prsty. Obkreslovala jednu jizvu za druhou a já dlouze vydechl. Nebylo to pro mě příliš příjemné, ale nakonec jsem zavřel oči.