Christopher

18.Kapitola

Calesse

Nečekala jsem, že to co jsem mu udělala, mezi námi vytvoří takovou propast. Ano, rozhodla jsem se svobodně, ale moje výchova ve mně pořád byla. Tolik mě Bratrstvo zklamalo.

Když jsem hledala informace o Christopherovi, nikde nebylo ani slovem zmíněno, že ho věznili. Jistě, že mě napadlo, že mi mohl lhát o původu těch jizev, ale v jeho očích byla ta bolest skutečná. Neměl důvod mi přeci lhát, byla jsem jen člověk, který se ho snažil zabít, protože mi zabil sestru a chtěla jsem získat křídla.

Než jsem stihla začít přemýšlet o Kaře, otevřely se dveře a dovnitř vešla Erica. Okamžitě jsem slezla z okna, na které jsem znovu vylezla potom, co Christopher odešel a instinktivně jsem si stáhla jeho triko víc ke kolenům.

„Co se tu stalo?" chtěla vědět a plavným krokem přešla místnost. Při chůzi nápadně pohybovala boky a mě napadlo, že kdyby jimi kroutila ještě víc, vyhodila by si kyčel. Může si vlastně upír vyhodit kyčel?

„Rekonstrukce." Odpověděla jsem jí a podívala jsem se na hromadu střepů v koutě. Následovala můj pohled a zamračila se.

„Ublížila si mu a nezahojilo se to. Jak to?" chtěla vědět a já si nervózně stiskla ruce. Nechtělo se mi jí vysvětlovat to, co jsem mu udělala. Ericu jsem vnímala jako nepřítele, bez ohledu na to co mi Christopher řekl. Ona mě nenáviděla a já ji zrovna také neměla v lásce.

„Byl to obranný reflex ... včera mě kousl ... a když jsem se probudila ... no prostě mě to mrzí a on to ví."

„Neptám se na detaily. Ptám se, jak si to udělala." Protočila očima a já jsem zbystřila.

„Nemám v plánu ti to říct."

V mžiku byla u mě. Byla tak blízko, že jsem cítila její agresivní parfém. Ucouvla jsem a hranou lýtek jsem narazila na parapet okna. Sakra. Bylo otevřené a já se nechystala zjistit, jestli bych ten pád přežila.

„Na něco jsem se tě ptala, tak mi odpověz." Zavrčela a tělem se natlačila na mě. Třeba mě chce přeci jen shodit z okna, napadlo mě.

„Tvůj snoubenec ti to neřekl?" zeptala jsem se na oplátku. Ve vteřině mě chytla za okraj trička u krku a strčila mě z okna tak, že jsem přepadla horní polovinou těla ven. Proti svojí vůli, a z části to bylo i leknutím nad jejím rychlým pohybem, jsem vykřikla.

„Jen do toho Erico, klidně mě zabij." Řekla jsem poněkud víc roztřeseným hlasem, než mi bylo milé a usmála jsem se na ní.

„Já se smrti nebojím."

„Co si mu udělala?!" zakřičela mi do obličeje a dlouhé vlasy jí vlály kolem tváře jako závoj.

„Hodila jsem po něm šípem."

„To by ho přeci takhle nezranilo!" odporovala mi.

„Když myslíš." Pokrčila jsem rameny. A postupně jsem sledovala, jak se do její celkem pěkné tváře vkrádá vztek, protože jí nechci nic říct. Protože jsem si dovolila, jí odporovat.

„Okamžitě mi všechno řekni, nebo přísahám, že tě pustím!"

„Ty to nechápeš Erico? Mě je u prdele jestli mě pustíš!" rozhodila jsem rukama a koutkem oka jsem se podívala dolů. Nebylo to vysoko, ten pád by mě nezabil, ale bolelo by to, to je jasné. Christopherův pokoj se nacházel v nejvyšším patře budovy, což znamenalo asi třetí patro. Nebyla jsem si jistá, protože pokoje tu měli velmi vysoké stropy, což můj odhad zkreslovalo.

Erica se na malou chvíli odmlčela a já jsem si opravdu myslela, že mě pustí, pak ale zaklela, vyzvedla mě nahoru a mrštila mnou o protější stěnu. Vykřikla jsem, píchlo mě v boku a hlavou jsem uhodila o zeď. S heknutím jsem se svezla na zem. V hlavě mi bolestivě tepalo, nemohla jsem popadnout dech a ke všemu jsem zahlédla, že mám pravou ruku ohnutou v nepřirozeném úhlu.

„Ty jedna couro! Jen se mu snažíš dostat do postele! Ale jedno ti řeknu! On tě jen využívá, holčičko. Nic víc mu dát nemůžeš!" řvala na mě a já se snažila zaostřit na její siluetu. Pohledem jsem zavadila o křesla a konferenční stolek. Byly na padrť. Že by mě Erica hodila skrz ně? Vůbec jsem si nevzpomínala.

Chtěla jsem jí nějak odpovědět, ale nezmohla jsem se na slovo. Z pravého obočí mi na zem kapaly kapky mojí krve, a když jsem se pokusila zvednout pomocí levé ruky, podlomila se pode mnou. Něco bylo špatně. Něco jsem přehlédla. Všude byla moje krev, ale kaluž rudé tekutiny pode mnou přeci nemohla být moje, nebo ano?

„Christopher je můj, to si pamatuj. Klidně tě zabiju, jestli budu muset, bez ohledu na to co nám přikázal. Tak si na mě dávej pozor, nebo bych tu tvojí krev mohla ochutnat taky, když tak pěkně voní." Vyhrožovala mi, ale já měla jiné starosti. V průběhu jejího monologu jsem se snažila zjistit, odkud se bere všechna ta krev a nakonec jsem to i zjistila. Celé triko jsem měla nasáklé krví, a když jsem ho zvedla, v boku mi zela hluboká díra. A do prdele.

„Moc pěkná dýka mimochodem." Zašeptala Erica těsně u mě a já se jí podívala do obličeje. Usmívala se a ukazovala mi stříbrnou dýku, kterou jsem původně bodla Christophera.

„Jdi do prdele." Vyšlo ze mě, ale moc drsně to neznělo, protože se mi z pusy vyřinulo množství krve a já se skoro dávila. Hodila mi dýku k tváři a pak vznešeně odešla. Nechala mě svému osudu. Budu hezky pomalu umírat. Super ne? A prý budu v bezpečí. Někdo tu má menší problémy s morálkou.

S vypětím všech sil jsem se posadila a opřela jsem se o stěnu vedle dveří. Nemohla jsem si odpustit myšlenku, že by bylo fajn, kdyby se tu objevil Christopher. Dveře jsem měla po pravé straně, byl na ně krásný výhled.

Tak takhle teda umřu, svou vlastní dýkou.

Opřela jsem hlavu o stěnu a zavřela oči. Ztrácela jsem krev velmi rychle a motala se mi hlava. Až nakonec přišla temnota a rozrazila dveře takovou silou, až udělaly díru ve stěně za sebou.