Christopher

7.Kapitola

Christopher

Už poněkolikáté jsem si pokládal stejnou otázku. Proč jsem to nebo ono udělal.

Vážně jsem jí teď svojí vlastní krví vyléčil tak zanedbatelné zranění jako byl zasraný roztržený ret? Proč sakra? Odmítal jsem si připustit, že to bylo kvůli tomu, že jí to kazilo její roztomilou tvářičku. Jenže to tak prostě bylo. No a co? Seru na to.

Co jí kurva tak trvá?

Seděl jsem v saloně na jedné z těch přepychových lenošek, které jsem si tady držel čistě z rozmaru a taky proto, že se sem prostě hodila. Když jsem tohle sídlo kdysi dávno kupoval, byla to ruina na pokraji rozpadu. Teď to bylo dokonalé sídlo upírů, stvořené k obrazu mému. No jo, tak jsem byl trochu marnivý, co se týká oblečení ... a nábytku ... a žen. Je to snad moje věc ne? Sice žiju pořád ve starých dobách, ano ta holka měla pravdu, ale tenhle styl života, se k upírům dokonale hodí. My nikam nepospícháme. Ano mohl bych být rocková hvězda jako Lestat, ale komu by se chtělo. Třeba si najdu jiného koníčka. Ostatně, hledání Melisy mě zaměstnává docela dost a docela dlouhou dobu. Takže já mám o zábavu postaráno. Mezitím co jsem na ni čekal, jsem se sám oblékl do prosté bílé košile a černých kalhot. Můj šatník byl velice prostý, jelikož jsem saka nebo něco podobného nesnášel. Musel jsem se v oblečení pohybovat. A přičtěte mojí nesmrtelné stránce i fakt, že jsem necítil ani teplo ani zimu vlivem počasí. Bylo to praktické. Nemusel jsem tudíž řešit bundy ani svetry. Bylo to fajn.

Zrovna jsem se chystal vstát, abych se šel znovu podívat, jestli se jí někdo nepokouší zabít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Bylo už na čase, svítání mělo přijít za čtyři hodiny a já opravdu nechtěl být venku, až vyjde slunce. Znáte to. Upír versus slunce rovná se hromádka popela. Znovu jsem se pohodlně opřel s jednou nohou opřenou o tu druhou. Představení mohlo začít.

„Dále." Řekl jsem, a ač jsem si to přiznával jen částečně, byl jsem opravdu zvědavý, jak bude moje společnice pro dnešní večer vypadat.

Byl jsem připravený na všechno, vážně. Viděl jsem už nespočet krásných žen a to se mě ani nemuseli pokoušet zabít. Některé dokonce prosily o to, aby mohli být mou milenkou. Ale ona ... nevěděl jsem jak to popsat.

Když vešla, narovnal jsem se z mojí pohodlné pozice a doufal jsem, že na mě nejde příliš vidět to, jak jsem překvapený tím, jak vypadá. Vlastně jsem se musel přesvědčit, že mám pořád zavřenou pusu.

„Na mou vězenkyni vypadáš překvapivě dobře." Řekl jsem a raději se postavil. Nic neříkala. A to jsem se pokusil o vtip!

„Došla ti řeč nebo si ze mě konečně dostala strach?" usmál jsem se a pomalým krokem přešel až k ní. Nepodívala se na mě a mě to rozčilovalo.

„Z tebe nikdy strach mít nebudu, Christophere." Odpověděla mi tak tiše, že i při svém upířím sluchu jsem to málem přeslechl.

Rozzuřeně jsem jí vzal pod krkem a silou přitlačil na dveře, o které se opírala. Sípavě se nadechla a třeštila na mě oči. Já jsem jí jen velmi zblízka sledoval. Každou část její tváře, a ona se mi zatím zmítala v sevření. Drápala mě do ruky a snažila se mě kopnout, ale pro mě to samozřejmě nic nebylo. Oči jí začaly červenat a její síla utichala. Bylo nádherné sledovat, jak z ní utíká život. Mou rukou. Teď měla strach, viděl jsem jí to v očích. Konečně.