Christopher

16.Kapitola

Calesse

S výkřikem jsem se narovnala a snažila jsem se zpomalit svůj zrychlený dech i bušení srdce.

„Dobré ráno." promluvil tichý ospalý hlas po mé levé straně a já se otočila. Byl to Christopher, který se právě protahoval, do půli těla nahý. S hrůzou jsem si uvědomila kde to jsem. Byla jsem v jeho posteli! A pak jsem si vzpomněla na to, co se stalo. Na jeho rty na mém krku a pak ... pak...

Rychlostí blesku jsem vyskočila z postele a cestou jsem popadla svícen, který stál na nočním stolku.

„Cal!" V tu chvíli byl taky na nohou a natahoval ke mně ruce. Jen malý okamžik jsem zírala na jeho nahý hrudník, než jsem zavrtěla hlavou a vrátila se do reality. Je to upír. Musí být krásný, aby přitahoval své oběti. Tak nás to učili.

Upír, který tě kousl a ochutnal tvou krev.

„Nepřibližuj se!" zahrozila jsem mu, on se poslušně zastavil a obrátil dlaně směrem ke mně na znamení toho, že se vzdává.

„Co si to ty zasranej zkurvysynu udělal!? Věřila jsem ti a ty si mě pokousal!" zakřičela jsem na něj a svícen, který jsem držela v ruce, jsem po něm hodila. Jedním pohybem ruky ho zachytil a opatrně položil na komodu za sebou.

„Hele! Opatrně! To je starožitnost!" řekl naštvaně a udělal pár kroků mým směrem.

„Já ti seru na nějakou podělanou starožitnost! Ty jedna bezcitná pijavice!" zakřičela jsem na něj a spráskla jsem ruce tak, abych na něj poslala rázovou vlnu. Tohle kouzlo není stavěné na upíry a jejich fyzické proporce, ale mohlo by ho to zaměstnat anebo ještě líp, zranit.

Půl pokoje, směrem ode mě, bylo náhle v troskách, jakoby se tudy prohnalo malé tornádo, ale Christopher stál stále na stejném místě a zděšeně se díval kolem sebe. Jediná změna, která se na něm odehrála, bylo to, že se mu trochu rozcuchaly vlasy.

„Tys zešílela Calesse?! Co to k čertu vyvádíš?!" zakřičel na mě, ale stále se nepohnul z místa. Zhluboka jsem oddechovala, ale ani z daleka jsem nebyla spokojená. Chtělo to víc. Víc bolesti pro toho bastarda.

Pravou rukou jsem kolem sebe opsala kruh, a když jsem uhodila pěstí do podlahy, vyjel z ní jeden jediný šíp. Světelný šíp. Tohle už byla zbraň proti upírům. Smrtelná zbraň. Tak jako každé světlo.

„Co to do prdele je?!"

„Světelný šíp, ty hajzle!" usmála jsem se a vrhla jím jako oštěpem proti němu. Rychlostí, kterou ani on sám nečekal, mu šíp rozřízl sval na levé paži. Christopher bolestně vykřikl, klesl na jedno koleno a druhou rukou si chytl ránu, ze které se kouřilo. Podíval se na mě a já si tehdy uvědomila, co jsem to provedla. Ty jeho jizvy od slunce ...

„Ach proboha ..." zašeptala jsem a chtěla jsem jít k němu, on mě ale pohledem zastavil. Přímo jsem zamrzla na místě. Věděla jsem, co ten rudý pohled znamená. Zaútočila jsem na něj, teď jsem jeho nepřítel a upíři děsně rádi zabíjí ty, kteří jim ubližují.

„Světlo Cal?! Do prdele zasraný světlo?! Po tom co jsem ti včera řekl? Kolika bytostí jsem to asi řekl, co?! Kurva ..." spílal mi a další nadávky drtil mezi zuby. Muselo to strašně bolet. Vlastně kvůli tomu i ta zbraň byla vytvořena. Má tedy zabíjet, to je jasné, ale taky hodně ubližovat. Co by se asi stalo, kdybych trefila místo, kam jsem mířila? Bezmocně jsem klesla na kolena. Vždyť jsem ho mohla zabít.

„Bláznivá ženská. Že já tě radši hned nezabil." Vypustil z pusy a já pevně semkla víčka. Ta poslední slova bolela. Opravdu. Slyšela jsem, že se postavil a podívala jsem se na něj. Zamračeně na mě shlížel, a já si připadala jako kus bláta na jeho drahých kobercích.

„Pokousal si mě." Řekla jsem a taky jsem se postavila. To naštvání vyprchalo a já si teď připadala děsivě malá. Bála jsem se, ale nevěděla jsem přesně čeho. Nejspíš mě čeká trest.

„Bylo to z dobrého důvodu Calesse." Zašeptal bolestně a odvrátil ode mě hlavu.

„Myslel sis, že už se neproberu?!" zeptala jsem se. Jeho pohled ztvrdl jako kámen.

„To bys asi nebyla v mém pokoji ne? Sakra podívej se na sebe!" hlavou kývl směrem ke mně a já sklopila hlavu. Na sobě jsem měla triko, které mi bylo velké, kalhotky a jinak nic.

„Tys ..."

„Ne, já jsem to nebyl, i když jsem opravdu chtěl." Odpověděl na mou nevyřčenou otázku a mezitím co jsem zkoumala sama sebe, došel k oknu a ze závěsu utrhl dlouhý pruh látky. Překvapilo mě, jak moc se dokáže ovládat. Dala bych krk na to, že kdybych zaútočila na jiného upíra a minula bych, už bych byla mrtvá. Učili nás, že když upírům zrudnou oči, je to zlé, velice zlé. Tehdy jsme jejich kořist, a upíři jsou nejlepší lovci.

„Mimochodem, jsi mě poslintala." Řekl a já se prudce narovnala. Náhlá změna tématu. Tak počkat ...

„Prosím!?"

„To je jedno." Procedil skrz zuby, když se snažil ovázat si jednou rukou ránu na paži.

„Ukaž. Pomůžu ti." Řekla jsem a přešla k němu. Nějak jsem vycítila, že nebezpečí pominulo, a i když měl pořád rudé oči, teď mě to spíš fascinovalo, než děsilo. Vypadal s nimi úplně jinak. Rudé oči a vytažené tesáky, k tomu všemu byl do půl těla nahý. Zavrtěla jsem hlavou. To jsou ale blbé myšlenky. Nedůvěřivě si mě prohlížel, ale nechal mě, abych mu ruku ovázala. Co se jevilo jako škrábnutí, tak docela škrábnutí nebylo, bylo to celkem hluboké, okraje byly spálené a pořád to krvácelo.

„Je mi jasný, žes mi mířila do jiných partií, tak mě napadá, proč jsi minula."

Zarazila jsem se, na malou chvilku jsem se mu podívala do očí a hned jsem je zase sklopila. Měl pravdu. Mířila jsem na srdce.

„Bylo to poprvé, co jsem Světlošíp použila na živý terč." Odpověděla jsem mu a pohledem jsem sklouzla k jeho rtům. Zatínal zuby, očividně ho to muselo bolet a to prý upíři bolest necítí.

„Omlouvám se." Řekla jsem šeptem a dokončila uzel.

„No, čekal jsem, že mi spíš vrazíš facku, ale tohle ..." ukázal do prostoru zničeného pokoje.

„... Tohle je novinka." Jeho oči byly zase hnědé a až děsivě chladné.

„To co jsem udělal Cal, bylo z části proto, že jsi stále můj vězeň. Nemůžeme se chovat jakoby ..." zarazil se a podíval se na mě. Pak zavrtěl hlavou a vytrhl se mi.

„Christophere..." vydechla jsem a natáhla jsem k němu ruku, skoro stejně jak to udělal před malou chvílí on, když se mě snažil uklidnit. Zastavil se, ale neotočil se.

Znovu jsem měla výhled na jeho jizvy a bodnutí v žaludku bylo jako kopanec. Tohle jsem nechtěla, ale byl to prostě obranný mechanizmus, který jsem měla zakódovaný ve výchově.

Čekal, jestli něco řeknu, ale mě nenapadla žádná vhodná slova a tak jsem k němu udělala těch pár kroků a zezadu ho objala rukama kolem pasu. Jeho tělo se napnulo a pak velmi lidsky a pomalu vydechl.

„Cal, co to děláš?" zeptal se tichým hlasem a já pevně semkla víčka. Nehodlala jsem brečet, ale bylo mi to tak hrozně líto, že jsem přes knedlík v krku skoro nemohla dýchat.

„Je mi to líto." Zašeptala jsem do jeho chladné kůže a on se krátce a velice tiše zasmál. Spíš to vypadalo jako odfrknutí.

„Pusť mě prosím." Zaprosil a já ho poslechla. Odešel, aniž by se jedinkrát otočil a já jsem zase osaměla.