Christopher

4.Kapitola

Calesse

„Do hajzlu! Do hajzlu, já to fakt udělala! Zabila jsem toho namyšlenýho bastarda!" mumlala jsem si sama pro sebe, zatímco jsem se snažila nepozorovaně dostat ven, z toho příšernýho baráku. Bylo to překvapivě stejně snadné jako se do něj dostat. Bezpečnost tady očividně nehrála žádnou roli.

„Psst! Cal! Tady!" zaslechla jsem a vrhla jsem se za nejbližší strom v zahradě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebylo vidět téměř nic než stíny stromů a keřů.

„Tady!" ozvalo se znovu a já je konečně uviděla. Vyšla jsem jim naproti s úsměvem na tváři. Ema, Liz a Amet, to byla moje parta pro tenhle úkol. Vlastně jsem je skoro neznala, ale byla to parta nováčků stejně jako já a navíc souhlasili, že půjdou se mnou. K bratrstvu se dalo dostat jen jediným způsobem. Museli jste zabít upíra a já si vybrala Christophera. Proč? Protože kdysi dávno zabil mou sestru Karu. Byla to jasná volba.

Zbývali poslední kroky a byla bych u nich, ale nepovedlo se mi to. V poslední chvíli mě někdo surově chytl za ohon mých vlasů, který jsem si stihla udělat, a silou mě strhl dozadu. Vykřikla jsem a zády narazila na strom. Zalapala jsem po dechu. Ovšem to, nebo spíš koho, jsem viděla, mi ten dech znovu vzalo.

„Ty ... ty máš být ..." nepověděla jsem to. Někdo mě zezadu chytl pod krkem a zmáčkl tak, že jsem poslední písmena vypískla.

„Zabít." Přikázal temný přízrak přede mnou, a já zavřela oči v očekávání poslední rány. Během vteřiny jsem uslyšela křik a zvuky lámajících se kostí. Ztuhla jsem.

„Ne!" zakřičela jsem hned, jak mi došlo co se děje, ale bylo pozdě. Ti, kteří přišli se mnou, byli mrtví. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jen tak je prostě nechal zabít. Celou dobu tady stáli a nikomu nic nedělali a teď za mou chybu zaplatili.

Kolem se rozprostíralo jen mrtvolné ticho. Nic se nehýbalo, ani upíři kolem mě, dokonce ani vítr. Nic. Slyšela jsem jen vlastní zběsilý tlukot srdce.

„Vážně sis myslela, že mě tím nožem zabiješ?" zašeptal ten černovlasý démon a klekl si přímo přede mě. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se musela svést na kolena. Prsty jsem zarývala hluboko do země jako bych se snad mohla zahrabat a tak mu uniknout. Díval se mi do tváře zase tím zvědavým pohledem, jako u něj v pokoji. Vidět ho znovu takhle zblízka se mi ani za mák nelíbilo. Ne nadarmo se o něm proslýchalo, že je to nejbrutálnější zabiják z upírů.

„Bylo to stříbro ..." vydechla jsem.

Zasmál se. Zasmál se hlasitým, neupřímným smíchem, při kterém zaklonil hlavu a odhalil své hrdlo. Děsil mě. Působil jednou šíleným dojmem a jednou naprosto fascinujícím. Jako by se uvnitř něj skrývaly dvě bytosti a jedna s druhou bojovala.

„A?" řekl pak naprosto vážně a zblízka se mi podíval do očí. I upír může být zřejmě šílený, když zabije tisíce lidí a jiných bytostí.

„Mělo tě to zabít." Řekla jsem a jeho oči, které přeskakovaly mezi mnou, a noční oblohou si znovu našli moje. Trvalo to jen chvilku, než nesouhlasně zabručel a vstal.

„Odveďte ji. Bude s tou nevinnou tvářičkou a křehkým tělem bude příjemným rozptýlením pro ostatní." Řekl směrem k dvěma upírům, kteří stáli za mnou a oni mě surově vytáhli na nohy.

„Co?! Ne!" vzpírala jsem, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Kopala jsem a zarývala paty do hlíny, ale nic nepomáhalo, byly příliš silní.

„Chrisi ne! Omlouvám se! Slyšíš? Prosím nedělej to!" prosila jsem a otáčela jsem se za ním, jak jsem jen mohla. Šel klidně za námi a pozoroval mě, jak zápasím o holý život. V jeho tváři bylo patrné jakési zvrácené pobavení.

„Někdo ti měl říct, že nesnáším, když mě oslovují Chrisi." Odpověděl mi a rychlostí, kterou jsem sotva postřehla, se dostal před nás a my se zastavili.

Ani u něj v pokoji jsem si nevšimla, jak je vysoký. Byl téměř o dvě hlavy vyšší než já a ani na okamžik nestál v klidu. Kdybych nedávala pozor, téměř jsem mohla, přehlédnou ostré okraje jeho těla. Jako kdyby vůbec nebyl hmotný. Ale on byl, to jsem věděla, jen se drobnými pohyby pohyboval tak rychle, že působil rozmazaně.

„Kdo tě poslal maličká?" zeptal se a v tu chvíli když mluvil, nabylo jeho tělo pevné základy. V tu chvíli se moje vidění nepatrně zamlžilo a já poznala, že na mě použil svou moc. Na tohle jsem byla trénovaná, stačilo jen nepřipustit si lež. Držet se reality. Nepoddat se tomu obrazu, který mi nabízel, aby mě donutil mluvit.

„Trhni si!" plivla jsem na jeho bílou košili a on se na mě zmateně podíval. Neuvěřitelné. Já jsem ho překvapila! Ano! To jsem teď mohla číst v jeho nevěřícné tváři. Překvapení, že na mě jeho kouzlo nepůsobilo.

Ovšem byl to jen krátký okamžik vítězství. Zamračil se a hranou dlaně mě uhodil tak až se mi hlava zvrátila na stranu a znovu se mi podlomily nohy.

„Změna plánu pánové. Do svítání je moje. Pak jí hoďte do díry." Rozkázal s úsměvem na rtech a mě ztuhla krev v žilách. Cokoliv bylo lepší než noc strávená s ním. Slyšela jsem ty příběhy o lidských ženách, které si bral sebou do pokoje. Po noci s ním už žádná nikdy nebyla jako dřív. Všechny zešílely.

„Co mám udělat, abys mě prostě nechal jít?" zeptala jsem se a on na mě dobrých deset sekund jen zíral. Zaskočený upír.

„Děláš si legraci? Pokusila ses mě zabít. Už nikdy tě nepustím." Řekl nakonec s úsměvem a otočil se k nám zády.

„To přeci nemůžeš!" zakřičela jsem za ním, ale už si mě nevšímal.

Stráže se dali do pohybu, a protože mě drželi mezi sebou, každý za jednu ruku, musela jsem jít s nimi. Musím přijít na způsob jak utéct. Ale hlavně – musím zůstat na živu.

Znovu jsme prošli celým domem, ale teď byli všude upíři, každý se přišel podívat, koho Christopher vede. Všichni museli vědět, že jsem se ho pokusila zabít. A já věděla jedno. Jestli mě nezabije on sám, udělá to určitě ochotně někdo z nich.

„Můžete jít." Rozkázal těm dvěma jen, co jsme se zase ocitli v jeho pokoji. Jen co mě pustili, obrátila jsem se a chtěla jsem utéct, ale jeden z nich mě ranou do obličeje poslal k zemi tak tvrdě, že jsem přepadla na bok a spadla jsem přímo na konferenční stolek, který se pod mou vahou rozlomil na dvě části. Hlava mi třeštila a cítila jsem, jak mi přes levé oko teče pramínek krve. Nemohlo to dopadnout lépe. Teď někdo z nich dostane hlad a budu svačinka.

„Skvěle Jasone." Poznamenal chladný sametový hlas a dvě silné ruce mě postavili na nohy. Jen co jsem zaostřila, spatřila jsem toho, koho jsem chtěla vidět nejméně. Co bylo ale ještě děsivější, díval se na mě starostlivě. Nebo jsem se pořádně praštila do hlavy.

„Takže teď budu tvůj mazlíček?" řekla jsem a bůh ví, proč jsem se u toho usmála. To co mi odpověděl jsem, ale už neslyšela, protože se mi zamotala hlava a poslední co jsem zahlédla, bylo to, že mě zachytil dřív, než jsem stihla dopadnout na zem.

Máš u mě jedno bezvýznamné plus upíre.