Christopher

14.Kapitola

Calesse

Tak nějak ze mě všechno naštvání vyprchalo, když si sundal košili a já viděla hluboké a ošklivé jizvy na jeho bezchybných zádech. Pokus jsem počítala správně, bylo jich jedenáct, jenže některé z nich se dokonce překrývaly. Byl to hrozný pohled.

„Myslela jsem, že se upírům jizvy netvoří. Vždyť se hned zahojíte." Zašeptala jsem zamyšleně a znovu jsem se dotkla jeho zad. Ty jizvy byly opravdu skutečné. Hrbolaté a ošklivé. Při mém doteku sebou znovu cukl, ale pak svěsil svá napnutá ramena. Zaplavila mě neuvěřitelná nenávist k těm, kteří mu to udělali. Upíři jsou pověstný svou krásou a Christopher nebyl výjimkou, už několikrát jsem si všimla jak marnivý je, ale tohle, tohle bylo něco, co jeho upíří dokonalost kazilo. A žít s vědomím, že to nikdy nezmizí, že ty jizvy budou součástí jeho věčného já, muselo být hrozné.

„Bratrstvo má své vlastní metody jak dosáhnou toho, aby si i upíři pamatovali, kdo jsou." Zašeptal bolestně napnutým hlasem. Toužila jsem ho obejmout. O téhle historii Bratrstva jsem nevěděla, byli jsme lovci, to ano, ale představovali jsme svatý andělský zákon. Nikdy jsem neslyšela o mučení bytostí a už vůbec ne o mučení upírů. Jak mohli andělé takhle klesnout? Jakého přestupku se Christopher dopustil, že ho mučili takovým způsobem? Věděla jsem o vězení, které se táhne podzemím Bratrstva, vězení plné bytostí, ale mučení? To přeci nemohlo být možné.

„Jak ti to udělali?" vydechla jsem, myšlenkami úplně někde jinde. Bylo možné, že Bratrstvo se jen tvářilo, že jsou zákon a využívali svých pravomocí k neprospěchu bytostí? Ne, otec byl bezcitný, ale nebyl to takový netvor. To ti, kteří byli hluboko pod zemí ve vězení, byli netvoři. Chytali jsme a zavíraly zločince ze světa bytostí. Pak následoval soud a rozsudek, ale nikde nebyly žádné záznamy o mučení. Nejsme stvořeni ke krutosti.

„Podobně jako jsi ty zahubila Melisu. S tím rozdílem, že tohle bylo opravdové denní světlo. Věřím, že teď už mají mnohem efektivnější prostředky, ovšem v té době kdy vznikly moje jizvy, to bylo složitější. Rebela připoutali ke kříži v jinak holé místnosti, a když se jim zachtělo, prosekli v tenké stěně díru sekerou. Tehdy když bylo venku slunce. Tím mi vypálili do těla to, co tam teď vidíš. Nejlepší na tom ale bylo to, že ten kříž, ke kterému jsem byl připoutaný, se mohl otáčet podle pohybu slunce. Světlo ... nedokážu zahojit." Zachvěl se a znovu se oblékl. Pak se ke mně otočil. V obličeji byl bledší než obvykle a já si byla jistá, že ty vzpomínky na období, kdy se to stalo, nerad nechává vyplouvat na povrch. Litovala jsem, že jsem se ho ptala.

„Díky, že si mě zachránila Cal, ale jelikož jsi dcerou ředitele, Gregor ti půjde po krku. Měla bys jít domů, tam budeš v bezpečí. Na půdu Bratrstva se nikdo neodváží." Změnil najednou názor na mou svobodu, ale nebyl jediný, kdo se rozmyslel o svém osudu. Najednou jsem totiž domů nechtěla. To co mi Christopher právě řekl, změnilo můj názor na Bratrstvo a já nechtěla patřit k těm fanatikům, kteří mučí kouzelné bytosti. Christopher byl možná monstrum, ale neschovával se za masku nevinnosti a zákonu. Bratrstvo byli andělé a snížili se k takovým věcem. Nejhorší na tom bylo vědomí toho, že to všechno bylo tajné. Když jsem totiž shromažďovala informace o Chrisovi a jeho klanu, nikde nebyla ani zmínka o tom, že by ho Bratrstvo už jednou věznilo nebo dokonce mučilo.

„Tvoje dlouhé přemýšlení se mi moc nezamlouvá." Přerušil tok mých myšlenek, Christopher a já k němu vzhlédla. Zadívala jsem se do jeho hnědých očí, které se na mě čím dál častěji dívali jinak než prvních pár hodin, kdy jsem ho bodla dýkou do boku.

„Calesse?"

„Já nechci domů." Řekla jsem a on skoro otevřel pusu.

„Co jsi to teď řekla? Myslím, že jsem špatně slyšel." Zamračil se vyjeveně a mě jeho výraz připadal trochu vtipný.

„Že nechci jít domů. Pokud mám na vybranou ... chtěla bych zůstat."

Christopher se posadil na nejbližší lavičku a dal si hlavu do dlaní. Dlouhé vlasy se mu svezly z ramen a znovu vypadal, jakoby měl kapuci. Všimla jsem si, že jsme nedaleko jeho domu.

„Co jsem to s tebou provedl?" zamumlal si do rukou a pak se na mě pořád nevěřícným pohledem podíval. Usmíval se a mě to překvapilo.

„Ty se usmíváš?"

„No jo. Připustila sis vůbec možnost, že bych ti mohl lhát?" řekl mi zcela vážně tak, že jsem se zamračila. Ta možnost mě opravdu nenapadla. Vždyť ta bolest v očích byla přeci skutečná.

„Proč bys to dělal?" zeptala jsem se.

„Protože jsi dcera ředitele, maličká, a v nadcházející válce bude jen výhodou mít tě u sebe."

Jeho ledový tón a vážný výraz mě zamrazil a bezděky jsem začala ustupovat. On byl ale rychlejší, samozřejmě byl to přeci upír, a než jsem stihla udělat třetí krok, narazila jsem zády na bariéru a on už na svém místě neseděl.

„Anebo je za tím něco víc. Můžeš si vybrat." Zašeptal mi do ucha tak něžným a podmanivým tónem, až jsem měla nutkání opřít se o jeho tělo. Rukou mi odhrnul vlasy z krku a políbil mě na něj. Lehce jako dotek pírka. Samovolně se mi zavřely oči. Cítila jsem, jak uvnitř mě znovu narůstá ta stejná touha jako v klubu. Jeho rtům a dotekům se nedalo odolávat dlouho. Nejspíš proto měl tolik milenek. Napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zaplašila. Teď ne.

Proč jsem vždycky, když se ke mně takhle choval, zapomínala kým doopravdy je?

Vymanila jsem se z jeho paží a otočila jsem se k němu čelem. V tu chvíli jsem vykřikla, protože jsem zahlédla jeho zuby, ale nic víc ze mě nevyšlo, jelikož se mi surově zakousl do krku a mně se podlomily kolena. Ještě jsem cítila, že mě zachytil a zajela jsem mu rukou do vlasů s úmyslem odtrhnout ho od sebe. Mlátila jsem ho a kopala, ale nebylo to nic platné. Lovec chytil svou kořist. Nakonec mě síly opustili rychleji, než jsem čekala.

Pro někoho nezúčastněného jsme mohli působit jako líbající se milenci. Já ale cítila krev, která mi stékala přes krk, do výstřihu a po zádech.

„Christophere ..." vydechla jsem těsně před tím, než svět zahalila mlha.