Christopher

9.Kapitola

Christopher

Prostě jsem se odmítal smířit s myšlenkou, že to co jsem udělal, bylo špatné. Jasně mohl jsem se tvářit, že to pro mě nic neznamenalo a že to bylo z pouhého rozmaru, ale nevěděl jsem zda se mi povedlo dostatečně rychle skrýt své pocity bezprostředně po tom polibku, kdy na mě upírala ty svoje zatracené modré oči. Doufal jsem, že nic nepoznala.

Neměl jsem v plánu nechat se zatáhnout do jakéhokoliv románku s nikým a tím míň s ní. Mám na práci mnohem důležitější věci.

Na druhou stranu, když jsem ji políbil ...Zatřásl jsem hlavou. Takový pocit se nedá dost dobře popsat. Jasně, byl jsem naštvanej. Měl jsem chuť jí za její prořízlou pusu roztrhat na kousky, a to hezky pomalu, a já jí místo toho z náhlého popudu políbil. Jsem kretén. Fakt.

Musel jsem přestat s tím neustálým peskováním sebe sama. Než se do mojí existence připletla ona, nikdy jsem se za nic neomlouval. Dělal jsem si, co jsem chtěl. Tak jsem jí dal jednu pusu. No a co. Hotovo. Tečka.

Zastavil jsem se před Gregorovými dveřmi a čekal. Klepat jsem nemusel, protože nad masivními dveřmi bílé barvy byla kamera. Podíval jsem se přímo do ní a okamžik na to se dveře otevřely a já vešel dovnitř.

Gregorova kancelář se za ty roky, kromě pár drobností, vůbec nezměnila. Korálkový závěs, který odděloval přední část, ve které jsem právě byl od té zadní, změnil barvu z červené na černou. Taky jsem si všiml, že za Gregorovými zády přibil další diplom.

„Gregore." Oslovil jsem ho a kývl mu na pozdrav. Sám Gregor se nezměnil vůbec. Pořád se na mě pohrdavě díval svýma jantarovýma očima a pořád nosil krátký plnovous. Vlasy měl stáhnuté do drdolu a na tváři velké množství pih.

„Christophere." Odpověděl mi a pokynul mi rukou, abych se posadil. Neměl jsem rád zrzavé lidi. Melisou počínaje a Gregorem konče. Vypadali, jakoby měli pořád něco za lubem.

Posadil jsem se naproti němu a rukou jsem si pročísl vlasy. Potřeboval jsem je trochu zkrátit, už ztratily ten svůj tvar. Upírům vlasy skoro nerostly, byl to jen velmi pomalý proces a tak jsem neměl velkou potřebu hledat někoho, kdo by mi vlasy upravil. Pořád si udržovaly délku, jaká se mi líbila.

„Proč si přišel?" zeptal se mě a svoje silné ruce sepjal nad stolem. Gregor byl místní vládce a náležitě si tu pozici užíval. Protivil se mi.

„Někoho hledám."

„Ano slyšel jsem. Drahá?" odpověděl mi a než jsem stačil adekvátně zareagovat, korálkový závěs se rozhrnul a dovnitř vešla ona. Prudce jsem vstal, až jsem povalil křeslo, ve kterém jsem seděl.

„Co to má do prdele znamenat?!" zasyčel jsem s vytaženými tesáky a v přikrčeném postoji. Byl jsem připravený na ní kdykoliv skočit.

Melisa se klidně posadila Gregorovi na klín a omotala mu svoje štíhlé ruce kolem krku. Zděšeně jsem to sledoval.

„Posaď se Chrisi." Řekla pomalým hlasem, a mně se stáhly vnitřnosti. Byl to příkaz nebo přání? A byl v tom vůbec rozdíl? Co se stane, když ji neposlechnu? A co se stane, když jí poslechnu? O co tu kurva jde!?

Tyhle všechny otázky mi prolétli hlavou během sekundy a já se rozhodl posadit. Zvedl jsem křeslo a pomalu do něj usedl, přičemž jsem ji nepřestal sledovat. Usmívala se. Svaly jsem měl napnuté k prasknutí a nervozitou jsem svíral ruce v pěst.

„Melisa ti neublíží." Řekl Gregor pobaveně a já se zasmál.

„To ti mám jako věřit?" řekl jsem a opřel se do křesla. Je pravda, že kdyby mě měla nebo dokonce chtěla zabít, už by to nejspíš udělala. Anebo čeká na vhodnější příležitost. Moment překvapení. Znovu jsem se narovnal.

„Christophere, Melisa je moje snoubenka."

Obočí mi vyletělo asi dva metry vysoko. Prosím?

„Děláš si srandu, Gregore? To přece nemůžeš myslet vážně! Vždyť ona je zasraná Luna! Zabila víc bytostí než kdokoliv jinej!" rozkřičel jsem se a nasraně jsem se zvedl z křesla. Přitom jsem prostě nemohl sedět.

„Ne víc než ty Chrisi." Podotkla a já zatnul zuby. Moc dobře věděla, že nenávidím, když mi tak někdo řekne.

„Jsi hned na druhém místě." Zavrčel jsem a znovu jsem si rukou prohrábl vlasy.

„Co tě to sakra napadlo?" zeptal jsem se Gregora a on pohladil Melisu po tváři tak láskyplným gestem, že se mi chtělo zvracet.

„Zamiloval jsem se do ní, stejně jako ty. Jenže já, na rozdíl od tebe, jí nejdu po krku. Navíc je vítanou součástí mé armády."

„Armáda?! A vůbec, co to tu meleš?!" obořil jsem se na něj.

„Neříkej, že to není pravda, vždyť jí naháníš už stovky let!" smál se.

„A tomu ty říkáš láska?! Snažil jsem se jí zabít! Jí a jí podobné. Ty nechápeš, že se jen snažím chránit upíry a svoji rodinu? Díky ní a jejím sestrám nás už moc nezbylo!" rozčiloval jsem se a měl jsem chuť ho něčím praštit po hlavě, aby se probral.

„A právě proto tu Melisa je. Pomůže nám ve válce s Bratrstvem."

Brada mi spadla směrem dolů. Válka s Bratrstvem. To už tu kurva jednou bylo.