Christopher

5. Kapitola

Christopher

Nemohl jsem dělat nic jinýho, než ji zachytit a přenést do své postele. Byl to člověk, čekal jsem, že mě dotek jejího těla naplní hnusem a pohrdáním, ale nic takového se nestalo a mě to přinejmenším znepokojilo. Nechápal jsem, že jsem ji nenechal spadnout na zem, musel to být nějaký reflex.

„Hej? Hej, vzbuď se." zkusil jsem ji probudit, a prstem jsem dloubl do jejího ramene.

Nepohnula se.

Trochu mi to připadalo jako šťouchat klackem do mrtvýho zvířete. Vypadala hrozně. Blonďaté vlasy měla zacuchané, plné listí a lepily se jí na ránu na čele.

Krev.

Její krev voněla jinak, než krev ostatních lidí, těch, které jsem potkal. Ta čistota a nevinnost jakoby naplňovala všechny její útroby.

Zkřivil jsem tvář a odstoupil od ní. Tohle rozhodně pít nebudu.

Ne snad, že by mě to nelákalo. Opravdu jsem chtěl přiložit rty k jejímu hrdlu, ale něco mi v tom bránilo. Nechtěl jsem ji zabít a to bylo ještě víc děsivé, než jsem si dokázal připustit.

Celá její existence byla zvláštní. Dokonce na ni ani nepůsobilo kouzlo ovládnutí mysli.

„Hej, vzbuď se." zkusil jsem to znovu a zase do ní prstem dloubl. Zamumlala něco, čemu jsem nerozuměl a její víčka se zachvěla. Proti mojí vůli se malá část mně samotného zaradovala.

Co to se mnou sakra bylo?

Jen co otevřela oči a mlhavě se na mě zadívala, vydala zmučený sten a zase ty svoje modrý kukadla zavřela.

„No konečně jsi vzhůru." řekl jsem a odešel jsem ke skříni, převléknout si košili, na kterou mi plivla.

„Myslela jsem, že se mi to zdálo." zašeptala tak potichu, že kdybych nebyl upír, neslyšel bych ji.

„Bohužel tě musím zklamat." podotkl jsem při zapínání knoflíčků, a když jsem se otočil, dívala se na mě.

„Copak? Nikdy si neviděla chlapa?" usmál jsem se a ona se dokonce lehce začervenala. Neuvěřitelné.

„Ne upíra." řekla a pomalu se posadila. Zamračila se a chytla se za hlavu.

„Vezmi si ji. Stejně je zničená." hodil jsem po ní tu špinavou košili, a ona ji neohrabaně chytila. Nedůvěřivě se podívala nejdřív na mě a pak na košili ve svých rukou.

„Na hlavu." napověděl jsem ji a prstem ukázal směrem k místu, kde měla krev.

„Zatlač na to, ať to přestane téct. Půjdu pro nějakou lékárničku. Chci, abys se mnou někam šla."

„Prosím?" zvedla obočí a hned se bolestí zamračila.

„Nikam nejdu. To mě radši zabij." řekla se zavřenýma očima a znovu si lehla do postele.

Přešel jsem místnost a sklonil se nad ní. Být jí tak blízko nebylo tak špatné, jak jsem si myslel. Sklonil jsem se ještě blíž a vnímal tlukot jejího srdce a dech.

„To nebyla prosba, Cal. Prostě půjdeš a hotovo." zašeptal jsem ji do ucha a ona polkla. Když jsem se narovnal, dívala se na mě z části ohromeně a zčásti vzdorovitě.

„Myslím, že mám otřes mozku, vaše temnosti. Když se postavím, hrozí, že vám pozvracím vaše drahé boty." řekla mi s úšklebkem na tváři.

„To dokážu zařídit." mrkl jsem na ní a ona se na mě s děsem podívala.

„Jasone?!" zavolal jsem, zatímco jsem si dopínal poslední knoflíky.

„Ne! To ne! Nemůžu..." začala koktat a rychle se sbírala, aby se postavila na nohy.

„To rozhodně nejde, slyšíš?! Jsem v pořádku!" mumlala dál, ale jen co se postavila, podlomily se pod ní nohy a já jí jen tak tak zachytil. Znovu.

„Sakra práce." zaklel jsem, zatímco jsem jí držel v náruči. Byla tak malinká. Stačilo by, abych ji silněji stiskl a rozdrtil bych ji páteř.

Zvedla ke mně oči, a já jsem v tu chvíli nějak zapomněl, co jsem vlastně chtěl udělat.

„Jestli mě políbíš, tak tě pozvracím." zašeptala a mě to probralo. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem se k ní opravdu skláněl. Rychle jsem jí pustil a ona s žuchnutím spadla na zem.

„Au, sakra!" zaklela, ale to se zrovna otevřely dveře a za nimi stál Jason.

„Super. Pojď sem. Podrž ji." přikázal jsem mu a on ji surově zvedl na nohy. Ruce ji sevřel za zády tak, aby se nemohla bránit.

„Christophere, prosím nedělej to! Prosím! Potom už nikdy nebudu moci vstoupit do Bratrstva! To nemůžeš udělat! Nemůžu v sobě mít upíří krev! Prosím! Slyšíš?" prosila mě, ale já ji skoro neposlouchal. Bylo to jen zbytečné plácání.

„Christopher ještě nikdy nikomu svou krev nedal, a já pochybuju, že ty to změníš." zasmál se Jason a nastavil mi ruku.

„Ale ...ale ..." koktala, ale jen co jsem se zakousl do Jasonovi ruky, zmlkla a já cítil, že se dívá.

„Fuj." uteklo jí a já se usmál. Potom jsem z Jasonovi rány setřel pár kapek a rozetřel jí je na čele. Rána se okamžitě zacelila a jí se vrátila barva do tváře.

„Neděkuj." řekl jsem a propustil Jasona. Už dokázala stát sama.

„Někoho sem pošlu s oblečením. Počkám dole."

„Ne, počkej! Přece mě tu nenecháš samotnou!" panikařila a udělala pár kroků směrem ke mně. Bylo neuvěřitelné, že mě brala jako menší zlo, než byli ostatní v tomto domě.

„Nikdo ti neublíží. Slibuju."

S tím jsem odešel.

Omlouvám se za tolik publikací ale objevili se mi tu nějaké problémy tak jsem to opravovala.