Christopher

11.Kapitola

Christopher

Kdyby mi to jen ublížilo, omlátil bych si hlavu o nejbližší stěnu. Bohužel takového potěšení mi nebylo dopřáno. Spíš by utrpěla ta zeď nežli já.

„Co si té dívce udělal, ty jeden pitomče?" obořila se na mě matka jen, co jsem se posadil k baru.

„Viděla si ne?" odpověděl jsem jí lhostejně.

„Nejde o to, co jste dělali. To jsem viděla, ostatně jako všichni v tomhle klubu. Ale asi neodešla, kvůli tvému líbacímu umění?" zvedla na mě pochybovačně obočí a já si povzdechl.

„Vlastně nevím, proč utekla, mami." Přiznal jsem.

„Ale víš co? Je mi to fuk." Mávl jsem rukou do prostoru. Všiml jsem si, že se matka zadívala za moje rameno.

„No vypadá to, že Melisu ta tvoje holka zajímá taky." Řekla a hlavou kývla směrem, kterým se dívala. Otočil jsem se. Melisa se právě bavila s tím vlkem, se kterým Cal tancovala. Znal jsem ho, ale jméno se mi nevybavovalo. Otočil jsem se zpět k matce.

„Jak víš, o čem se baví?" zeptal jsem se. Julie se na mě šibalsky usmála.

„Minulý rok jsem chodila do kroužku pro neslyšící. Keramika. No a mimo jiné jsem se tam naučila odezírat ze rtů."

Protočil jsem očima, ale musel jsem uznat, že to byla velmi užitečná dovednost.

„Co říkají?" zeptal jsem se zájmem. Znovu se na ně soustředěně zadívala.

„Melisa chce, aby Cal, ten vlkodlak našel a přivedl ji sem. Jemu se to moc nezamlouvá, odvolává se na tebe, ale má z ní strach. Chce vědět, na co jí Melisa potřebuje a ona se podívala na tebe. Chci se někomu pomstít."

Okamžitě jsem vyskočil na nohy a během vteřiny jsem byl venku z klubu. Nedopustím, aby jí Melisa dostala do spárů.

Otočil jsem se na všechny strany. Nikde jsem ji neviděl, proto jsem zavřel oči a nasál okolní vzduch. Chvilku trvalo, než jsem její vůni infiltroval, ale nakonec se mi to povedlo. Rozběhl jsem se po ulici zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře klubu a vyšel z nich ten vlkodlak. Měl jsem štěstí, jako upír jsem byl mnohem rychlejší než nějaký tupý vlk.

Byl jsem už blízko, cítil jsem to. Zahnul jsem za roh a prudce jsem zastavil. Ten parchant jí našel dřív než já. Kurva.

Skryl jsem se ve stínu a sledoval je. Procházeli se jakoby nic, jakoby Cal nehrozilo smrtelné nebezpečí.

„Kdepak je tvůj obávaný přítel? Zeptal se vlkodlak a já zatnul zuby. Jsem přímo tady. Chtělo se mi říct.

„Odešla jsem od něj." Řekla Cal prostě a já z ní cítil napětí i na vzdálenost několika metrů. Tak je to správně maličká, nevěř mu.

„Není moc rozumné potloukat se tu sama."

Jo to máš sakra pravdu.

„No, jsi tu přeci ty ne?" zvedla k němu oči a on se usmál. V tu chvíli jsem měl chuť pocuchat mu kožich.

„A kam vlastně jdeš?" zeptal se.

„No ... bydlím v Bratrstvu." Pípla. Ne, ty bydlíš u mě, ty hloupá.

„Bratrstvo? Takže jsi anděl?" zeptal se zamyšleně a já sevřel pěsti. Jo do háje je to zasraný anděl a věř, že jestli jí zkřivíš jediný vlásek, najdu si tě. Sliboval jsem mu a snažil jsem se zahnat myšlenky na jeho smrt. Nechápu, proč je poslouchám. Měl bych jí popadnout a uhánět s ní domů. Nemohl jsem si ale nevzpomenout na její výraz, když ode mě odstoupila a nechtěla ke mně zpátky.

„Jen poloviční." Zavrtěla hlavou, až se jí blond vlasy roztančily po zádech.

„Takže jsi Christopherova přítelkyně?" zeptal se najednou a já nastražil uši.

„Ale ne. Říkala jsem ti, že jsem jeho vězeň. Vlastně už ne."

To se ale velmi pleteš drahoušku.

„No v klubu to tak nevypadalo." Řekl na to on. I na tu dálku jsem viděl, jak svraštila obočí.

„To s tím nemělo nic společného, byla to chyba. Nevím, proč jsem mu to dovolila."

„Protože si chtěla, jako všechny ženy v jeho přítomnosti." Ozval se jiný hlas, oba sebou trhli a já s nimi.

„Meliso. Našel jsem ji." Řekl ten vlkodlak, uklonil se a byl pryč. Jen tak, prostě. Nestačil jsem zírat. Cal se zmateně dívala za jeho mizejícími zády.

„Takže ty jsi dcera ředitele Bratrstva a ještě k tomu Christopherova milenka?" řekla Melisa a vyšla ze stínu. Měl jsem nutkání bránit Cal, ale moje existence mi byla přeci jen příjemnější.

„Nejsem ničí milenka a už vůbec ne jeho, dámo. A vlastně vždyť by měl milovat vás ne?"

Bože mlč ty hloupá. Copak ti ani za mák nezáleží na životě? Jenže Melisa se usmála.

„Mě miluje každý, u koho si to přeji." Co prosím? Celá ta léta jsem pod vlivem nějakého pitomého kouzla?

„Kdepak je tvůj ochránce teď, anděli? Uvědomuješ si, že pravý důvod toho, že tě ještě nezabil je tvá krev? Musíš mu vonět jako letní den, jako slunce, které se opírá do ranní rosy. Jsi světlo Calesse. To proto se tě nemůže vzdát a už vůbec tě nemůže zabít. Upíři jsou přitahováni světlem jako můry. Nic víc v tom není."

Cal se zatvářila ublíženě. Snad si opravdu nemyslela, že to co se stalo, znamenalo ... ach, no jasně ... myslela si, že to znamenalo něco víc. Já jsem vážně kretén.

„A ještě tě nechá jen tak samotnou ..." pokračovala Melisa miloučkým hlasem, ale to už jsem toho měl dost. Ona na ní prostě nesáhne.

„Není tu sama." Vyšel jsem ze stínu a obě se na mě podívaly.