Christopher

2.Kapitola

Uběhl už týden od doby, kdy viděli Melisu na břehu Vltavy a od té doby se po ní slehla zem. Thomas se mi vyhýbá a dělá dobře, myslím, že by to teď nepřežil.

Všechno mě sere. Nervy mám napnuté k prasknutí a nejradši bych někoho roztrhal jako kus papíru. Nedokážu už ani v klidu sedět, nebo ležet. Mám pocit, že jestli se něco nezačne dít, tak snad zešílím. Dokonce ani holky mě nebaví. Jsou nudné a pomalé a vyžadují po mě city. Pche!

Jsem upír! Ne nějakej podělanej Shakespeare!

„Christophere, pojď zpátky ke mně." Zavrněla Erica z postele, kde jsem ji znechuceně nechal a já se k ní ani nenamáhal otočit. Byla hezká to ano. Dlouhé černé vlasy, téměř purpurové oči, jenže mě to s ní nebavilo. Něco jí chybělo.

„Běž pryč." Odsekl jsem a dál jsem se díval z okna na měsíc. Byl rudý.

Stalo se to před dvaceti lety. Lidé se tak dlouho šťourali ve vesmíru, až jednoho dne měsíc jakoby explodoval, odhodil svou slupku a zůstal rudý. Ale byl nádherný. Jakoby svět patřil upírům.

„Ale ..."

Chtěla mi odmlouvat, ale měla štěstí, že si to včas rozmyslela. Když řeknu, aby odešla, očekávám, že poslechne. Nic víc. Napůl jsem se otočil. Ano, odchází. Dobře.

Sledoval jsem, jak se nahá vymotala z černého, hedvábného povlečení a spustila nohy na kamennou podlahu. Vím, že čeká, že si to při pohledu na její nahé tělo rozmyslím. Vstala a pomalu šla ke mně. Povzdechl jsem si a zvedl ruku jako znamení toho, že se má zastavit.

„Řekl jsem, ať jdeš pryč." Zopakoval jsem ji unaveně. Ještě, že ona nebyla z těch, které se hned rozpláčou.

„Dobrou noc, Christophere." Řekla a pak za ní zaklaply dveře. Znovu jsem si povzdechl. Erica nebyla zlá, byla vlastně vynikající, ve všech ohledech. Krvelačná a svůdná. Jenomže mi na ní i přes to všechno něco chybělo a já jsem nemohl přijít na to co to je. Něco co by mě donutilo šílet po ní. Chtít jí každou sekundu své existence.

Melisa

„K čertu!" zaklel jsem. Její jméno mi tak samozřejmě vyběhlo v hlavě, že mě to vyvedlo z míry. Jak ... sakra jak mě napadla zrovna ona?

Bylo nemyslitelné, že bych k té čarodějnici cítil něco víc než nenávist. Lovil jsem ji, nesnažil jsem se jí dostat do postele.

Oblékl jsem si košili a vyšel ze dveří. Je na čase najít ji.

„Jasone?" zavolal jsem jednoho z hlídačů. Neměl jsem sluhy – jen hlídače.

„Ano Christophere?" vykoukla jeho blond hlava zpoza jedněch dveří a já mu pokynul, aby vešel ke mně do pokoje.

„Kde viděli Melisu naposledy?" zeptal jsem se.

„Myslím, že mířila na sever, pane. Domnívám se, že už není v této zemi."

To je škoda, docela se mi tu líbí. Založil jsem si ruce na hrudi.

„Co navrhuješ?" zeptal jsem se ho a on se na mě vyděšeně podíval. Nečekal, že budu chtít pomoct. Nikdy jsem pomoc neočekával a ani nechtěl. Ale teď nešlo o pomoc. Spíš bych to nazval dalším názorem.

„No ... řekl bych, že by bylo nejlepší přesunout se do vašeho síla na severu Německa. Myslím, že ta děvka míří zpět domů. Jen si s námi hraje." Odpověděl mi a já se nepatrně zamračil. Neměl jsem rád, když jí kdokoliv urážel. To právo patřilo mně. Jen mně.

„Takže myslíš, že míří zpět do Británie? Proč se tedy zdržovat tím, že bychom se přesunuli do Německa?"

„Christophere, se vší úctou, zúčastnil jsem se několika honů na její osobu. Ráda mění své plány. Nerad bych aby se pak ukázalo, že jsem se mýlil." Sklopil pohled. Věděl až příliš dobře, že kdybych se naštval, zaplatil by za to. A to, že by Melisa změnila své plány a domů nemířila, by byl dostatečný důvod k naštvání.

„Hm..." zabručel jsem a otočil jsem se k němu zády. Nejspíš měl stejně pravdu. Byla taková. Ráda si s námi hrála.

„Dobrá, řekni to ostatním. Zítra v noci odjíždíme." Rozhodl jsem a mávnutím ruky jsem ho propustil. Chci krev. Lidskou krev.

„Čas na trochu lovení." Řekl jsem tiše a vyhoupl jsem se na parapet okna.

Tohle město bylo plné lidské krve, ale nikoho z nich jsem nechtěl. Chci někoho výjimečného.

Pak jsem to ucítil.