The Game Begins

29.

Já:
,,Bruci?... Bruci?!"

Zase byl pryč. Že si ani o víkendu nedá pokoj. Poslední dobou je skoro každý víkend pryč. Došla jsem do kuchyně a tam na mě opět čekala snídaně. Tentokrát u ni byla básnička:

Konečně se splnila má touha
a mám pro koho žít,
každá minuta je mi dlouhá,
když mám bez Tebe být.

I když jsem tam a ty tady,
ve svém srdci mám tě stále.
I když nejsme dohromady,
myslím na tebe neustále.

Miluju Tě, Bruce🖤

Dojedla jsem a šla jsem do zahrady. Svítilo sluníčko, bylo hezky teplo. Co by se v tak krásný den mohlo stát?! Ovšem, že jsem si tuhle otázku kladla těsně před tím, než jsem uslyšela šustění v keři. Ovšem, že jsem se musela jít podívat, co to je. Chybka. Zezadu mi kdosi přiložil přes ústa a nos kapesník. Uslyšela jsem pár nadávek a pak upadla do bezvědomí.

***

Probrala jsem se na kovovém operačním stole. Byl děsně ledový. Uvědomila jsem si, že jsem jen ve spodním prádle. Chtěla jsem se posadit, ale byla jsem připoutána koženými popruhy. Bylo šero. Slyšela jsem kapání vody. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Uviděla jsem stůl s různými nástroji. Biče, jehly a těch nožů,... Začala jsem se třást. Vrznutí dveří. Kroky. Pomalé, ale jisté. Hlasitý vyrovnaný dech. Ztuhla jsem. Poslouchala jsem. Blížil se. Zastavil za mojí hlavou. Ucítila jsem koženou rukavici na klíční kosti. Sem, tam, pomaličku. Přejížděl mi přes vystoupilou kost. Pak ten hlas:
,,Rád tě zase vidím."

Robušilo se mi srdce. On se jen zasmál a dodal:
,,Tak je to správně."

Ani jsem nemrkla. Odešel ode mě. Mířil ke stolu s nástroji. Kmital prsty. Vybíral. Opět jsem se třásla, ale nebyla jsem schopná ze sebe vydat hlásku. Svěsil ruce. Jeho hlas znova prolomil ticho:
,,Co kdybys řekla nějaké pěkné číslo?"

Mlčela jsem. Myslela jsem si číslo. Číslo 9. Jako by mi někdo vyřízl jazyk. Nemohla jsem ho říct. Nemohla jsem říct nic. Strach mi zalepil ústa. Obrátil se na mě a klidně řekl:
,,Ne? Tak vyberu já. Co třeba...6? Líbí, hm?"

A zase jen jsem ho sledovala. I když jsem ho skoro neviděla. Jazyk nechtěl povolit. Ústa se nechtěla otevřít. Hlas se ztratil. On se zasmál a pokračoval:
,,Jak jsem si myslel."

Začal rozpočítávat nástroje:
,,1...2...3..."

Pomalu, opatrně. Užíval si to.
,,...4...5....aaaa...6. Máme výherce."

Kuchyňský nůž. Stříbrná čepel. A zase. Přibližoval se ke mně. Pomalu, aby strach, sálající ze mě, se ještě znásobil. Stál za mnou. Díval se na mě. Neviděla jsem mu do obličeje. Bylo moc velké šero. Najednou rachot. Něco táhl. Ani jsem se nehla. Zasmál se a klidně řekl:
,,Co kdybychom si na tebe trošku posvítili?!"

Pustil mi prudké bílé světlo přímo po očí. Poprvé jsem udělala rychlý pohyb. Škubla jsem hlavou na stranu. Přitáhl si židli na úroveň mého břicha. Sedl si. Uviděla jsem jeho tvář. Rozšířily se mi zorničky strachem. Měl tmavé oči, kolem nich černé kruhy. Zelené vlasy. Od koutků úst se mu táhly jizvy zvýrazněné červenou barvou a úplně bílý obličej. Sledoval mě a po dlouhé době, kdy bylo slyšet jen bzučení žárovky a kapání vody, řekl:
,,My dva už se potkaly. I od ztráty tvojí paměti. Ale nepoznala si mě a navíc ses mi představila jako někdo jiný. Tak co kdybychom to zkusili první po dobrém, hm? Ty mi správně odpovíš na otázku a posuneš se na další. Když odpovíš na všechny správně, pustím tě. To je fér, ne?"

Jen jsem se na něj koukala. Nezmohla jsem se na jedinou hlásku. Ani jsem se nehla. On naklonil hlavu a zasmál se:
,,Ale to budeš muset začít mluvit. Takže otázka první. Chtěl bych slyšet tvoje jméno."

Odkašlala jsem si a zašeptala:
,,Annika."

On se přitáhl blíž, aby slyšel a vážně řekl:
,,Takže, teď mi řekneš celé svoje jméno a pěkně nahlas."

Já:
,,Annika Willisová."

Opřel se o opěradlo židle, olízl si spodní ret a zhodnotil mojí odpověď:
,,Špatná odpověď. Tohle je jen jakýsi pseudonym, který ti do hlavy nasadil O'Brien, protože měl radši svoje pracovní místo než tebe a Wayne neměl koule na to, aby ti řekl pravdu. Takže..."

Ucítila jsem ostrou bolest v břiše. Zakřičela jsem a začaly se mi z očí hrnout slzy. Z břicha na bok mi tekl pramínek krve. Přiblížil se k mojí hlavě a podíval se mi do očí. Zase jsem měla svázaný jazyk. Ani jsem nebyla schopná škemrat o slitování. Vytáhl z vnitřní kapsy kabátu vzorně složený kapesník. Rozevřel ho, smotal a vložil mi ho do úst. Pohladil mě koženou rukavicí po tváři, utřel mi slzu a pošeptal:
,,Takhle to bude pro začátek lepší."