Už asi tak půl roku, od té doby, co jsem na svobodě jsem vodila Dylana za nos. Organizovala jsem různé vloupačky a další akce tak, aby věděl, že jsem za to zodpovědná právě já. Byla to pro mě ohromná zábava.
Ráno jsem se probudila někdy v jedenáct. Vlasy jsem měla úplně všude a mžourala jsem kolem sebe. Vstala jsem a jako monstrum se odplížila do koupelny. Pohledu do zrcadla jsem se radši vyhla. Z koupelny jsem vyšla osprchovaná, nalíčená s umytými vlasy,... No prostě krásná.
Sešla jsem schody do kuchyně a z lednice jsem si vyndala jogurt. Když jsem se otočila ke stolu, hrozně jsem se lekla. Na stole leželo sytě zelené jablko. Bylo až nezdravě zelené.
Všimla jsem si, že je pod ním složený nějaký lísteček. Vzala jsem lísteček a rozevřela jsem ho a z něj vypadla další divná karta žolíka.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na lístečku bylo zlatým krasopisným písmem napsáno Dobrou chuť. J.
Nějak jsem zprvu neměla v plánu jíst, ale pak mě přemohla zvědavost. Kousla jsem do něj. Bylo strašně dobrý.
Vzala jsem si ho do pracovny a šla promýšlet další akci.
Strašně moc jsem chtěla zjistit, kdo je ta tajemná postava ve fialovém kabátu. Doufám, že se to co nejdříve dozvím. Ráda odhaluju tajemství, tak se mi snad poštěstí.
****
Utíkala jsem ulicemi města a za mnou v závěsu celý policejní sbor. Dylan jim nařídil ať mě nezabíjí, tak se báli střílet.
Zahla jsem do jedné uličky, jenže byla slepá. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Uviděla jsem žebřík přímo na střechu jednoho z domů. Neváhala jsem a rychle vlezla nahoru.
Když jsem byla asi tak ve třetí čtvrtině, rozhlédla jsem se po ulici. Policie mě s vypětím všech sil hledala.
Během chvilky mě však uviděli. Chtěla jsem se dát do lezení, jenže v tu chvíli mojí pozornost upoutala osoba v dlouhém finálovém kabátu se zelenými vlasy. Neviděla jsem ji do obličeje, ale byla jsem si téměř jistá, že to byla ta samá osoba, co byla před půl rokem u mě před domem. Vítr mu čechral vlasy a vlnil kabát. Naklonil hlavu na stranu a zamával na mě.
Nedávala jsem pozor, špatně jsem šlápla a začala jsem padat dolů. S mým štěstím jsem při pádu narazila na lampu, o kterou jsem se ani nestihla chytit, a tak jsem padala dál k zemi.
Připravovala jsem se na tvrdý dopad, ale žádný nepřišel. Místo toho jsem cítila, jak mě chytili něčí ruce. Podívala jsem se na dotyčnou osobu. Byl to Dylan. Podívala jsem se mu do očí a malátně řekla: ,,Zachránil si mě."
Dylan: ,,Poděkuješ mi později. Teď jedeme pryč."
Já: ,,Kam?"
Dylan: ,,Tentokrát do Arkhamu."
S těmito slovy se mi zastavil dech. Akrham byl jediné místo, kam jsem se v životě nechtěla dostat. Nejhorší vězení, kam jsem se mohla dostat. Sedí tam ti největší psychopati světa.
Začala jsem se třást a snažila se zachránit: ,,Vždyť víš, že tam nepatřím."
Dylan: ,,Není jiný místo, kde bych tě dokázal udržet."
Já: ,,To mi lichotí, ale já už budu hodná. Jen mě tam nevoz, prosím."
Dylan: ,,Promiň, rozkazy musím plnit."
S těmito slovy mi nasadil pouta a posadil mě do auta. Měla jsem slzy na krajíčku. Podívala jsem se na Dylana přes okno, položila na něj ruku a zašeptala: ,,Prosím ne."
Dylan položil ruku z druhé strany na sklo a řekl: ,,Promiň. Ale budu tam s tebou, neboj."
V tu chvíli, jako by se v mojí hlavě něco přeplo a já se začala nekontrolovatelně smát. A najednou ze mě opadl všechen smutek a strach.
Smála jsem se hodně dlouho. Přestala jsem až když za mnou zavřeli dveře od cely a to jen díky tomu, ze jsem potřebovala propadnout dech. Pořádně zhluboka jsem se nadechla, lehla si na zem a začala se znova smát...
