The Game Begins

4.

Probrala jsem se na ledovém chodníku. Hned jsem zjistila, že jakýkoliv pohyb mi dělá docela problém. Všechno mě bolelo. Ale nejhorší to bylo na předloktí.

Věděla jsem, že mi na to namotávali žhavé dráty, ale musela jsem se podívat. A ten pohled byl to nejhorší, co jsem doteď viděla. Na předloktí jsem měla pořád namotané dráty, jenže se mi k té kůži přilepili.

A já věděla, že musí dolů. Vzala jsem jeden drát a začala ho odtrhávat od kůže. Ze začátku to šlo, ale v půlce... Byla to pekelná bolest. Už mi zbýval jen poslední kus. Pevně jsem ho vzala a škubla s ním. Drát se odtrhnul a můj křik se rozléhal ulicí.

Fajn, jednu jsem měla, tak ještě tu druhou. Vzala jsem za konec a už to začalo. Po rukou mi protékala krev. Ruce bolely jak nikdy. Poslední kus! Vzala jsem za něj a trhla. Do očí se mi vhrnuly slzy a můj křik se rozléhal po celé čtvrti. A to taky bylo poslední, co dneska moje hlasivky zvládly.

Odhodila jsem dráty a snažila se zvednout. Jenže jsem za sebou uslyšela odjištění zbraně a něčí hlas:
,,Policie! Ruce nahoru a žádný blbosti holčičko."

No vý-bor-ně! Dala jsem ruce nad ramena a zůstala klečet. Zezadu ke mně někdo přišel. Obešel mě a chtěl mi vzít ruce, aby mi je mohl spoutat. Ale zastavil se a řekl polohlasně:
,,Boha jeho."

Podívala jsem se na něj a on na mě jen zděšeně zíral. Až ted jsem si všimla, že jsem přímo před policejní stanicí. Podala jsem mu ruce, ať mi je spoutá.

On mi pouta ani nenasazoval, bezkompromisně mě vzal do náručí a odnesl na ošetřovnu.

Tam mi všechny rány ošetřili a zavázali. Pak mě vzali a odvedli do výslechové místnosti.

Po chvíli přišli dva kriminalisté a sedli si ke stolu naproti mě. Změřili si me pohledem a jeden z nich řekl:
,,Dobrý den. Jsem kapitán O'Connor a tohle je major Rutherford."

Kývla jsem a čekala, co z nich vypadne dál. O'Connor se ke mně nahnul a řekl:
,,Jste schopna odpovídat na otázky? Myslím slovy, jako jestli vám nedělá problém mluvit. Doktorky říkaly, že máte špatné hlasivky."

Ušklíbla jsem se a řekla hodně chraplavým hlasem:
,,Jo. Můžu."

Oběma přeběhla mráz po zádech. Rutherford sklopil pohled do papírů, co měl před sebou a pak se zeptal:
,,Víte, proč jste tady?"

Já:
,,Protože, pane majore, jsem podle vás psychopatický sériový vrah, podvodník, lupič, drogový dealer a tak dále, a tak dále... A odsuzujete mě, i když neznáte celou pravdu."

Rutherford:
,,Kolik jste už zabila lidí?!"

Já:
,,Nepočítám je."

Rutherford:
,,Vidíte! Ani už sama nevíte. A když vám položím otázku, kolik jste toho už ukradla, předpokládám, že odpovíte stejně. Takže... Vás odsuzujeme právem."

Já:
,,Máte pravdu. Čeká vás náročný den."

Rutherford:
,,Takže... Slečno Blacková, řekněte mi jediný důvod, proč bychom vás neměli zabíjet?!"

Já:
,,Umím kouzlo!"

Natáhla jsem se přes stůl a sebrala O'Connorovi tužku, co měl v ruce. Zabodla jsem ji do stolu a dodala:
,,Nechám zmizet tuhle tužku!"

V tu chvíli stál Rutherford napravo ode mě. Rychle jsem ho chytla za hlavu a praštila s ním o stůl, kde byla tužka.

Rutherford se svalil k zemi a já pyšně dodala:
,,Tadá!!! A je fuč."

O'Connor se zvednul, otevřel dveře od místnosti a řekl strážníkovi, co stál ua dveřmi:
,,Odneste ho."

Strážník:
,,Mám to nahlásit jako vraždu?"

O'Connor:
,,Má to cenu? Říkal jsem mu, ať si dává pozor. Může si za to sám."

Strážník odnesl Rutherforda z místnosti a zavřel za sebou. O'Connor se posadil zpátky a začal listovat papíry...