The Game Begins

3.

Odpoledne jsem vyzvedla zásilku a donesla si ji domu. Opatrně jsem rozřízla lepicí pásku na kartonové krabici. Když jsem ji otevírala, pro jistotu jsem se schovala pod stůl. Přece jen, co kdyby náhodou...

Stoupla jsem si zpátky a nahlédla dovnitř. Jak jsem si mohla myslet. Byl v něm igelitová kostka plná bílého prášku. Ale tohle by tolik nepotřeboval. Rozřízla jsem ho a vysypala jeho obsah do krabice.

A vida! Bylo v něm ještě několik sáčku čehosi. Na dvou byla značka extrémně toxické, na dalších dvou hořlavé a ostatní byly prázdné. Nevím, co to je a ani to nějak vědět nepotřebuju. Ale řekla bych, ze tyhle malé pytlíky jsou ta speciální zásilka.

Vrátila jsem balíček do původního stavu. Ovšem jen vizuálně. Nedala jsem tam ty malé sáčky čehosi. Místo nich jsem tam nechala lísteček s krátkou zprávou.

Doručila jsem zásilku na místo, kde si ji má Harvey vyzvednout. Zatím jsem si sedla na lavičku a dělala, že čtu noviny.

Vzali balíček, nasedli do auta a odjeli. Zvedla jsem se a šla domů. Harvey v autě otevřel balíček. Ve spouště kokainu začal hledat malé igelitové sáčky. Ovšem, že je nenašel. Našel jen papírek s nápisem ,Hledáš snad něco?!'

Domů jsem to pěšky měla asi patnáct minut. Vykračovala jsem si to ulicemi v pozitivní náladě. Když tu najednou mi někdo dal přes nos a ústa kapesníček. V tu chvíli mi bylo téměř jasné, ze se nesmím nadechnout.

Kopala jsem kolem sebe, jak jsem mohla, ale nebylo mi to nic platné. Průdušky mám stažené a plíce žadoní po vzduchu, ale mozek ví, že se nadechnout nesmím. Cukala jsem sebou, ale nakonec se nadechla.

Zatmělo se mi před očima a s několika dalšími nádechy jsem omdlela. Ale těsně před tím, než jsem úplně přestala vnímat jsem zaslechla:
,,Si piš, že něco hledám."

Probrala jsem se v místnosti spoutaná na židli. Přede mnou byl stůl a za ním židle.

Během chvilky se rozrazili dveře a v nich se objevila temná postava. Jakmile vstoupila do místnosti, hned jsem ho poznala. Ušklíbla jsem se a řekla:
,,Stačilo by se zeptat, když si mě chtěl vzít k sobě domu."

Harvey:
,,Moc vtipný, holčičko."

Já:
,,Neříkej mi tak. Je to divný."

Harvey:
,,Takže zaprvé, tady určuju pravidla já."

Já:
,,Od kdy?"

Harvey:
,,Od tý doby, co máš svoje největší zbraně svázaný za zádama."

Já:
,,Ruce nejsou moje největší zbraň. Děláš, jako bys mě vůbec neznal. To si budu brát osobně. Moc dobře víš, ze se ti dokážu dostat do hlavy, i když se budeš bránit sebe víc. Ale zalepit pusu mi nemůžeš, protože pak by ses nedozvěděl, kde je to, co tak moc chceš."

Harvey:
,,Tak to uděláme po dobrým. Ty mi to řekneš a já tě pustím vcelku."

Já:
,,Dobrej pokus. Vážně si myslíš, že to bude tak jednoduchý?!"

Harvey:
,,Nemyslim, ale zkusit jsem to musel."

Já:
,,Ses tak strašně naivní."

Harvey:
,,Hele, poslouchej. Řekni mi důvod, proč jsi to vzala. Vždyť ani nevíš k čemu to je."

Já:
,,Ráda ti kazim plány."

Harvey:
,,Pokoušíš mojí trpělivost!"

Já:
,,A co mi uděláš, co?! Nezabiješ mě! Potřebuješ mě, abys to našel! Protože beze mě nemáš vůbec žádnou šanci!"

Harvey:
,,Myslíš, že mi dělá problém otočit tvůj dům vzhůru nohama?!"

Já:
,,Tak zaprvé. Jo, bude ti to dělat problém. Mám tam kouzelný zabezpečení, že bez mojeho otisku a hesla se tam nedostaneš. Teda odtud. Živý. A zadruhé. V mým domě to není. Takže i kdybys to přežil. Stejně to nenajdeš."

Harvey:
,,Seš tak strašně moc vychcaná!"

Já:
,,To na mě máš přece rád."

Harvey:
,,Takže, zeptám se ještě jednou a naposledy. Kde to je?!"

Já:
,,Měl bys asi jít radši hledat, protože jestliže to potřebuješ pozejtra, tak nevím, jestli to stihneš."

Harvey:
,,Takže to nepůjde po dobrým, jo?!"

Já:
,,Kdybys nebyl tak blbej, tak místo toho osrávání se tady se mnou, by si šel a hledal to. A nebo si objednal nový."

Harvey:
,,Tak hele!"

Já:
,,Co?!"

Harvey:
,,Nic. Snažíš se mě vytočit! Chceš, abych se naštval a udělal nějakou chybu, kterou využiješ, aby ses dostala pryč, ale támhle jednoduchý to nebude, holčičko."

Já:
,,Už jsem te jednou prosila, abys mi tak neříkal."

Harvey:
,,Pravidla tady ted určuju já!"

Já:
,,Jak myslíš. Hra začíná!"