The Game Begins

9.

Ráno jsem se probudila na ledové zemi. Sedla jsem si a protáhla se. Hlasitě mi louplo v zádech. Nahlédla jsem přes okýnko ve dveřích a viděla, že Dylan spí za dveřmi. Zabušila jsem na dveře a zavolala:
,,Vstáváme!"

Dylan se hrozně lekl a já chytla další záchvat smíchu. Když jsem se trochu uklidnila, zeptala jsem se Dylana:
,,Co máme k snídani?"

Dylan:
,,Bohužel. Tady platí jiná pravidla. Tady už neskáčou, jak ty pískáš."

Já:
,,Ale fuj..."

Dylan:
,,Jsme v Akrhamu, co bys chtěla?!"

Já:
,,Plyšáka."

Dylan se na mě udiveně podíval a já dodala:
,,Prosím. Malý koťátko."

Dylan:
,,To myslíš vážně?!"

V tu chvíli jsem se zase začala smát. Nemohla jsem přestat. Smála jsem se hodně dlouho. Nevím, co mi hráblo. Dylan se na mě zmateně podívá a řekne:
,,Už jsi někdy přemýšlela, že bys žila normální život?!"

Já:
,,To nemyslíš vážně. To by vůbec nebyla zábava."

Dylan:
,,Jednou přijde chvíle, kdy budeš moct udělat něco dobrého."

Já:
,,Jo, takovýhle chvíle miluju. Ráda jim mávám, když letí kolem."

Začala jsem se zase tlemit. Po chvíli jsem přestala. Zvedla se a šla k okýnku ve dveřích. Chytla jsem do rukou mříž, která tam byla, podívala se Dylanovi přímo do očí a řekla:
,,Co si myslíte, že všechno jsem? Sériový vrah, nájemný zabiják, psychopatickej maniak, lupič, mafián, terorista... A co ještě?!"

Dylan:
,,Tohle nikdo netvrdí."

Já:
,,Ale, ale, ale... Na světě se určitě najde někdo, kdo to tvrdí."

Dylan:
,,Myslel jsem, že je ti jedno, co si o tobě ostatní myslí."

Já:
,,Rutherfordovi to taky bylo jedno a podívej jak dopadl... Úplně očarovaný."

Nemohla jsem se svému vtipu nezasmát. Byl to upřímný procítění smích. A musela jsem se smát opravdu dlouho, protože mě to tak unavilo, že jsem usla.

Probudil mě až Dylanův hlas:
,,Thorn? Thorn!"

Já:
,,Co chceš?!"

Dylan:
,,Něco ti přišlo."

Já:
,,Mně?"

Dylan mi okýnkem podal malý papírový balíček. Roztrhala jsem ho a v ní bylo malé plyšové koťátko, to mě dost znejistělo, ale myslela jsem, že je to od Dylana. A pak tam byla další karta žolíka, ale tentokrát byla nějaká normální, v tu chvíli jsem byla ještě víc na pochybách.

Pak tam byl ještě lísteček se zlatým nápisem Tak malý plyšový koťátko, jo? Pro zkrácení dlouhé chvíle. J. Opět jsem se začala nekontrolovatelně smát. Nevím, co se mnou děje, ale je to skvělý pocit.

Moje myšlenky opět zaběhly na hodně dlouho za tím týpkem ve fialovém kabátu. Líbí se mi.

****

Uběhlo asi něco přes měsíc. A já se zase probudila na ledové zemi. Podívala jsem se přes dveře, ale tam nikdo. Sedla jsem si ma zem a opřela si hlavu o zeď. Čekala jsem, že mi třeba Dylan šel pro snídani, nebo si odskočil nebo co já vím.

V rukou jsem mnula malé plyšové koťátko. A opět přemýšlela nad tajemným ve fialovém kabátu. Kdo je to? Jak asi vypadá? Jak se chová? Musí mě permanentně sledovat, což se mi moc nelíbí. Ale co když je na stejné vlně jako já.

Najednou jsem uslyšela hlasy za dveřmi. Pak rány a spousta hlídačů vyběhlo do mojí cely. Spoutali mě, zavázali mi oči a začali mě někam táhnout. Ovšem mi nezapomněli vyrvat plyšáka z ruky, jsou hrozně bezohlední.

Cítila jsem, jak mě posadili na židli. Pak mi strhli pásku z očí a v tu chvíli mi do nich vniklo prudké světlo. Rychle jsem si spoutanýma rukama zakryla oči. A snažila se zjistit, kde tak zhruba jsem.

Ale šlo to těžko, protože přímo přede mnou byla na stole postavená lampa.  Pak jsem uslyšela hlasy. Jeden byl Dylana a ten druhý jsem neznala. Ani jednomu jsem ale nerozuměla.

Pak se lampička přede mnou zhasla. Konečně jsem se mohla pořádně rozhlédnout kolem sebe. Přede mnou seděl Dylan. Prohlédl si mě a pak spustil:
,,Potřebujeme tě."

Já:
,,Nemáte snad dost peněz?! To vám to stát nedotuje?!"

Dylan:
,,Myslím to vážně, tady hra končí."

Začala jsem se smát a do toho jsem říkala:
,,To těžko! Hra skončí, až řeknu já!"