The Game Begins

20.

Probrala jsem se pod vrstvou prachu mezi sutinami. Obraz jsem měla rozostřený a ohlušovalo mě nesnesitelné pískání v uších. Světlo mě pálilo v očích. Cítila jsem ohromnou bolest. Nekontrolovaně jsem se třásla, ale nemohla jsem se pohnout. Pomalu jsem se kvůli bolesti opět dostávala do mdlob. Pomozte mi někdo. Prosím...

***

Podruhé jsem se probrala v bílé místnosti. Ta bílá barva mi okamžitě praštila do očí. Chvilku jsem mžourala, ale pak už jsem začala vnímat. Stál nade mnou starší doktor. Podíval se na mě a opatrně se zeptal:
,,Slečno, můžu vědět vaše jméno?"

Já:
,,Jsem..."

No jo. Kdo jsem?! Jméno?! Moje jméno?! No taaaaak! Jméno! Nemůžu ho nevědět! Co se tady sakra děje? Moje! Jméno! Jedno slovo! Teda dvě i s příjmením. Ale stejně!
Doktor:
,,Slečno? Vaše jméno?"

Já:
,,Já... Já nevím."

Doktor někam odešel. V mojí hlavě se odehrával obrovský zmatek. Začala jsem si uvědomovat, že vlastně nic nevím. Panikařila jsem. Naprosto.

Najednou se přede mnou opět objevil ten doktor, ale tentokrát za u něj stáli dva týpci v normálním oblečení. Oba měli tmavé vlasy a hnědé oči. Oba sportovní postavu a ustaraný výraz v obličeji. Jeden z nich měl na sobě koženou bundu a černé džíny a ten druhý dokonale padnoucí černý oblek. Odněkud jsem ho znala. Jak jsem se mu dívala do jeho krásných kaštanových očí, pořád jsem si nemohla vzpomenout. Ten v kožené bundě ke mně přišel a řekl:
,,Jak ti je?"

Já:
,,Kdo jste?"

Podíval se na toho v obleku, kývl na něj a pokračoval:
,,Já jsem Dylan O'Brien."

Já:
,,A kdo jsem já?"

Dylan:
,,Ty jsi Annika Willisová. A tohle je tvůj přítel..."

Já:
,,Neříkejte mi to jméno."

Dylan:
,,Proč?"

Já:
,,Ty oči si znám."

Ten v obleku ke mně přišel, vzal mě za ruku a palcem mi přejel klouby. Podívala jsem se mu do očí a smutně se zeptala:
,,Kdo teda jsem?"

Ten v obleku se na mě opět ustaraně podíval. Přitáhl si židli a seld si vedle mě. Opět mě vzal za ruku a začal mi vyprávět o tom, co jsem vlastně zač. Zjistila jsem o sobě tohle:
Jsem původně španělka. Mamka je brazilka a táta brit. Přestěhovali se do španělska, kde jsem se narodila. Přestěhovala jsem se do Ameriky kvůli škole. Mám vystudovanou psychologii. Pracovala jsem jako psychiatrička v soukromé ordinaci, ale pak jsem poznala toho týpka v obleku a začala pracovat u něj jako psychiatrička pro jeho zaměstnance a zároveň jako jeho sekretářka. Stará budova se stala obětí teroristického útoku a já byla uvnitř a utrpěla ztrátu paměti.

Když mi tohle se spoustou jiných detailů dovyprávěl, zeptala jsem se:
,,Jak dlouho jsem byla v kómatu?"

Pevně mi stiskl ruku a smutně řekl:
,,Tři týdny."

Obrátila jsem se na Dylana a řekla:
,,A odkud se známe my dva?"

Dylan:
,,Byl jsem u tebe na pár sezeních. Pomáhala jsi mi utvářet profily kriminálníků."

V hlavě se mi to začalo srovnávat. Jen jsem si pamatovala ještě jedny oči. Tmavé, tajemné, ale zároveň tak moc krásné. Taky jsem v sobě cítila neuhasitelný žár. Ale myslím, že nepatřil ani jednomu z těch, kteří stáli přede mnou. Třeba je to jen výplod mojí fantazie. Třeba patřila tomu v obleku, jen mi to nedocházelo.

Návštěvní hodiny skončili, ale ten v obleku usmlouval, aby mohl se mnou zůstat přes noc. Říkala jsem mu, ať se jde domů pořádně vyspat a že se o mě nemusí bát, že to zvládnu. Ale on trval pořád na svém. Sedl si do křesla a čekal, než usnu. Viděla jsem, jak mu začala padat hlava. Po chvilce už byl zase vzhůru. Bylo mi ho líto, a tak, jakožto mému příteli, jsem mu nabídla, ať si lehne ke mně. Zprvu mi oponoval, že to zvládne, ale nakonec ho nepohodlí křesla přemluvilo. Natiskla jsem se úplně na kraj. On si sundal sako a kravatu a opatrně si lehl vedle mě. Přitiskla jsem se mu na hrudník a rukou ho objala. Slyšela jsem jen jeho spokojený výdech a ucítila ruku na mém boku. Pak už jsem usla.

Byl to zvláštní pocit. Nevědět nic. Vůbec nic. A jen věřit jednomu policajtovi a týpkovi, který ani nevím, co dělá. Navíc teď jsem u něj dost blízko a docela mu věřím, což se mi zdá taky divný, protože nevím jeho jméno, ani nic dalšího. Jen poznávám jeho oči. Ale co když je to jen shoda náhod?! Co když podobné oči má taky někdo jiný, s kým jsem předtím byla?! Nesmysl. Tak krásné oči jsou jen jedny na světě...