The Game Begins

11.

Dylan je nechal odnést a sedl si přede mě. Nahla jsem se k němu a jako by mi to nebylo jasné, jsem se zeptala:
,,Takže?"

Dylan:
,,Pokud to přežijeme oba, dá ti svobodu."

Já:
,,Kecáš."

Dylan:
,,Ne. Myslím to vážně."

Já:
,,Ty možná, ale Wallerová ne. Nemám pravdu?!"

S těmito slovy jsem se otočila na z jedné strany průhledné zrcadlo. Dala jsem si ruce na stůl, otočila se zpátky k Dylanovi a dodala:
,,Do toho nejdu."

Dylan:
,,No tak, Thorn."

Já:
,,Poslouchej, tím, že jsi mě zavřel jsi úplně obrátil všechno naruby. Ti mafiáni se tě chtějí zbavit, protože mě už se zbavili. Chtějí, aby všechno bylo jako předtím."

Dylan:
,,Tak proč se mě chceš zbavit?"

Dostala jsem ohromný záchvat smíchu. Když jsem se maličko uklidnila, i přes neutichající smích jsem vyprskla:
,,Já se tě nechci zbavit. Co bych bez tebe dělala? Že bych se vrátila k oškubávání mafiánů?! Ne. Ne. Ne. Ne, tohle je mnohem věští zábava."

Dylan:
,,Přiznám, že ti úplně přestávám rozumět."

Já:
,,Prostě do toho nepůjdu!"

Dylan:
,,Fajn. Odveďte ji!"

Přišli pro mě dva hlídači a odtáhli mě do cely. Hodili se mnou na tvrdou zem a odešli. Začala jsem se smát.

Uslyšela jsem venku za dveřmi hádku, ale nerozuměla jsem. Ležela jsem tam na zemi a v ruce svírala plyšové koťátko. A pořád jsem nemohla dostat z hlavy, co se kolem mě děje. Ten fialový kabát, ty nazelenalé vlasy, kartičky žolíků, jablko u mě doma a teď to koťátko.

Pak jsem uslyšela dupání a nějaké rány. Ke mně do cely vběhlo spoustu hlídačů... A to je asi tak všechno, co jsem si pamatovala.

Probrala jsem se na břiše na ledové zemi v obrovských bolestech. Pískalo mi v uších a třeštila mi hlava. Vůbec jsem se nemohla hýbat. Zkoušela jsem se pohnout, ale marně. Jediné, co z mého obrovského úsilí a vůle vzešlo, bylo pár zahekání.

Najednou jsem uslyšela kroky na kovové podlaze a uviděla před sebou kožené boty. Pak jsem ucítila hlazení po vlasech a uslyšela známý hlas:
,,Konečně se květinka probudila."

Já:
,,Komu tady říkáš květinka?!"

Dylan:
,,Promiň bodláku, tady je něco, co patří tobě."

Zvedl mi ruku a dal mi do ni moje plyšové koťátko. Pustil mi ruku a ona bezvládně spadla na zem. Dylan:
,,Pořád se nemůžeš hýbat?"

Já:
,,Máš fakt blbý otázky! Kde to jsem?!"

Dylan:
,,V autě."

Já:
,,Proč?!"

Dylan:
,,Prý ti to nemám říkat."

Já:
,,Proč se nemůžu hýbat?!"

Dylan:
,,Nevím, dali ti nějaký uspávadlo, nejsem chemik."

Po nějaké době bezvládného ležení jsem cítila, že už se můžu hýbat a tak jsem řekla:
,,A mohl bys mi prosím aspoň odehnat tu mouchu z podkolení?!"

Dylan:
,,Jasně... Ale vždyť tam žádnou nemáš."

Já:
,,To bys mi nesměl čumět na zadek."

V tu chvíli jsem rychle pokrčila koleno a Dylan schytal jednu patou. Převalila jsem se na záda a chytla záchvat smíchu. Dylan:
,,Seš svině!"

Já:
,,A ty zase tak moc pozorný, až děsně nepozorný!"

A smála jsem se dál. Dylan mě vzal za ramena a posadil mě na sedátko. Nasadil mi pouta a řekl:
,,On tě smích brzo přejde."

Já:
,,To dřív ty začneš brát drogy."

Dylan:
,,Jsi dneska nějaká moc vtipná, ne?!"

Já:
,,Jseš tak moc poctivej, až mě to děsí."

Dylan:
,,Taky bys to někdy měla zkusit."

Já:
,,Jsem sice nepoctivá... Ale nepoctivýmu můžeš věřit, že udělá něco nepoctivýho. Ale poctivě, radím ti dávat si pozor na poctivý, protože nikdy nevíš, kdy udělají nějakou neuvěřitelnou hloupost."