The Game Begins

1.

Ležela jsem v černých plavkách na lehátku u bazénu před domem. Najednou jsem ucítila, že se lehátko vedle mě prohlo a pak něčí ruku na mých zádech. Pootočila jsem hlavu a u ucha jsem uslyšela:
,,Ahoj broučku, jsem doma."

Probudila jsem se na tom samém místě. Fuj, odporná, dalo by se říct, že noční můra. Zase se mi vrací jako vzpomínka.

Ale možná už bych si někoho zase měla najít. Po dvou letech... Moje sestra by mě do toho už hrnula a dohazovala by mi miliony nápadníků. Jenže tu není, takže není nikdo, kdo by mě strkal vpřed. A sama dobrovolně nepůjdu.

Zvedla jsem se z lehátka a došla se obléct. Začala jsem přemýšlet, že bych si mohla dojít do obchodu pro nějaké jídlo. A možná, že bych mohla jít i pro jednou pěšky. Možná je to jen chuť zmapovat terén a ujistit se, že chování lidí na ulici je pořád stejné. Pořád stejně pitomé.

Rychle jsem se oblékla a rozešla se směrem k obchodu. Když jsem obešla asi jeden a půl bloku, jedno auto tam smetlo druhé. Já šla zrovna na přechodu a jedno z těch aut mířilo setrvačností obrovskou rychlostí ke mně.

Skoro jsem se mu vyhla. Stačil jen malý kousek. Jenže jsem to nestačila. Auto mě srazilo a já letěla k zemi. Proč vždycky, když se snažím mít aspoň trochu normální život, místo nějakej idiot zkazí.

Když jsem se probrala, první, co jsem viděla, byly obličeje doktorů a policajtů. Sakra! Snažila jsem se zůstat v klidu. Jeden z policajtů se na mě podíval a řekl:
,,Neměla jste u sebe žádné doklady, smím vědět vaše jméno?"

Já:
,,Melanie Walkerová."

Policajt:
,,A nějaký doklad o potvrzení totožnosti?"

Já:
,,Doma."

Policajt:
,,Jak jako doma?!"

Já:
,,Asi jsem si zapomněla doklady doma."

Policajt:
,,Jak jste si je mohla..."

Zvedla jsem se a přerušila ho:
,,Promiňte, pospíchám."

Doktor:
,,Právě vás srazilo auto..."

Já:
,,Neříkejte. Já myslela, že to bylo stádo splašených jednorožců."

Policajt:
,,Tak moment, vás bych poznal všude! Říkal jsem si, že jste mi povědomá. Vy nejste Melanie Walkerová, vy jste totiž Thorn Blacková."

A do háje! Tak trošku mě prokoukli. Pochybovačně jsem se na něj podívala a dodala jsem:
,,A to vám trvalo tak dlouho, než jste mě poznal?!"

Policajt:
,,Slečno Blacková, zatýkám vás pro důvodné podezření ze spáchání 37 trestných činů z toho bylo 12 obzvlášť závažných a 33 přestupků."

Já:
,,Tak málo?! Myslela jsem, že jich bylo víc."

Vytáhnul pouta a dodal:
,,Ta co?! Půjde to po dobrém?"

Já:
,,Ovšem, že."

Dala jsem ruce před sebe, aby mi na ně mohl dát pouta. Přišel ke mně a chtěl mi nasadit pouta, jenže mu nedošlo, že si naběhl. Čekala jsem, dokud nebude dost blízko. Jenže už mi zapnul pouta na jednu ruku a pořád stál hrozně daleko. Naštěstí, když mi zapínal druhou ruku, udělal osudný pohyb směrem ke mně.

Kopla jsem ho, vyškubla se a začala utíkat. Naštěstí si toho nikdo jiný nevšiml. Zmizela jsem jim v ulicích města.

Tak na ten nákup můžu rovnou zapomenout. Zvlášť s pouty připevněnými k jedné ruce.

Přišla jsem domů a rovnou šla do pracovny. Vytáhla jsem ze stolu kancelářskou sponku a roztáhla jsem jí. V tu chvíli začal boj. Pouta jsem měla na pravé ruce a musím říct, že moje levá ruka je opravdu levá.

Po chvilce zkoušení jsem se naštvala, práskla do stolu a zahodila sponku. Nejsem moc trpělivá a když mi něco nejde, dokážu se lehce naštvat.

Uklidnila jsem se a zkusila to znova. Konečně! Pouta povolila a já si mohla vyndat ruku.

Jenže, co teď?! Potřebuju vymyslet nějakej dobrej kšeft, protože se začínám nudit a vymýšlím pitomosti.

Mohla bych vykrást banku. Jenže, to je moc ošoupané a prachy nepotřebuju. Nejspíš bych mohla někomu překazit kšeft. To je ono! To mě bude bavit. Zajdu do baru a uvidíme, kdo se mi tam vyzpovídá.

A mezitím... A mezitím? Co? No, asi si půjdu lehnout...