Seděla jsem tady už asi tak dva týdny. Řekla bych, že je čas zmizet. Teda ne, že by se mi tady nelíbilo. Zachází se mnou pěkně, ale svoboda je svoboda.
Večerka je tady v půl jedenáctý a vzhledem k tomu, že bylo dvanáct, tak jsem dostala nápad. "Omylem" jsem shodila nějaké věci z nočního stolku. O'Brien se okamžitě za dveřmi probudil, podíval se na mě a zeptal se: ,,Jste v pořádku?!"
Já: ,,Jo."
Rozsvítila jsem si, abych se koukala, co jsem shodila. O'Brien nahodil ustaraný výraz a zeptal se dál: ,,Nemůžete usnout?"
Já: ,,Ne."
O'Brien: ,,Děje se něco?"
V tu chvíli jsem měla příležitost. Snažila jsem se rozbrečet, aby to vypadlo věrohodně a u toho řekla: ,,To nic."
O'Brien: ,,Nechcete si promluvit?"
Kývla jsem na souhlas. O'Brien vstal a řekl: ,,Dobře, půjdu za vámi. A mohli bychom si prosím tykat?"
Já: ,,Fajn."
Odemkl dveře a nechal někoho, aby je za ním zamkl.
Celou dobu, co jsem tady seděla jsem se snažila, aby to vypadalo, že se od něj nechávám balit. Líbila jsem se mu a to hodně. Poznala jsem to už při našem prvním kontaktu.
Sedl si vedle mě na postel a řekl: ,,Takže?"
Já: ,,Vzpomněla jsem si na jednoho člověka. Jediného, který pro mě něco znamenal. Dneska měl pohřeb. Jediný člověk, kterému jsem kdy důvěřovala a dostal ho kvůli mě Harvey Barr. Největší troska celý mafie. Docela ironie, nemyslíš?!"
Dylan: ,,To mě mrzí. Pokud je něco, co pro tebe můžu udělat, krom toho, že tě pustím, tak ti rád vyhovím."
Položila jsem si hlavu na jeho rameno a řekla: ,,Řekni mi něco o sobě."
Dylan: ,,Dobře..."
A začal mi vykládat o svém životě. Moc jsem ho neposlouchala a začala předstírat, že jsem usla.
Ucítila jsem, jak mě pokládá na postel. Chtěl odejít, ale chytla jsem ho za zápěstí a zašeptala: ,,Prosím, nechoď."
Usmál se a sedl si vedle mě. Chvíli váhal, ale nekonec si lehl ke mně.
Celé dva týdny namotávání si ho na prst stály za to. Bože, já jsem tak dobrá herečka.
Čekala jsem, dokud neusne. Když jsem ho slyšela pravidelně oddechovat, pomaličku jsem se zvedla. Z vlasů jsem si vyndala pinetku a tiše s ní odemkla dveře. Hlídač za nimi taky usnul, takže jsem, měla volnou cestu.
Ještě jsem se stavila v místnosti, kde jsou moje osobní věci, které mi zabavili. Z této místnosti jsem vylezla oknem. Pak už jen stačilo najít díru v plotě a dostat se ven.
Jenže to nebylo tak jednoduché. Plot byl skoro nový. Ale já byla ostražitá a trpělivá. A tak jsem se přece skrz plot dostala.
Vzhledem k tomu, že jsem šla pěšky, dostala jsem se domů dost pozdě. Když jsem byla na konci ulice, uviděla jsem někoho před mojí bránou. Zrychlila jsem krok. Viděla jsem jen dlouhý fialový kabát a nazelenalé delší vlasy, postava byla mužská.
Najednou se osoba rozeběhla pryč. Okamžitě jsem běžela za ní, jenže se mi v první uličce ztratila. Šla jsem pomalu zpátky.
U kliky jsem si však něčeho všimla. Byla za ní zaseklá karta. Opatrně jsem ji vytáhla. Byla to opravdu zvláštní karta žolíka.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Chvíli jsem si ji jen vyděšeně přihlížela, ale pak jsem ji vzala a šla dovnitř...
