Prknařka & lyžař

~ Podpora ~

Lavina nás naštěstí minula, očividně velkým obloukem, ale přišel další strašák: kopec dolů. Po minulé zkušenosti se svou nemožnou jízdou na běžkách a nebohým držkopádem, ráčila jsem se tentokrát využít techniky neomylné, bezbolestné, profesionální a všeho všudy bravurní.

Žel bohu, také neexistující, jak jsem po chvilce strategického vymýšlení bystře usoudila. Marně si nad tím mohu lámat hlavu - dřív si zlomím něco jiného.

Věc se má tak... Pokusím-li se sjet kopec na běžkách, skončím sice dole s prudkým efektivním zabržděním, leč na zádech a s pravděpodobným pozváním na zdejší traumatologii. Vydám-li se z kopce po svých s běžkama na zádech, budu za sralbotku, pozadu za ostatními, a navíc ani v tomto případě není vyloučena klinika. Ano, dokážu se přizabít i při pokojné procházce sněhem. Uklouznu na zledovatělém povrchu, srazí mě místní biatlonový šampion, skočí mi za krk náhodný freeridista vylítávající ze svahu s utrženou lavinou v zádech, ztratím rovnováhu v převýšení a budu se kutálet dolů, zamrznu v závěji, skonám tu vyčerpáním... Nebo se studem propadnu, až stanu pod kopcem a budu Kaidenovi pro smích.

"Vidíš, minule jsi to parádně zmákla, tak to teď udělej znova." pobídla mne matka do sjezdu a odfrnčela.

Kaiden se ušklíbl: "Jo, a tentokrát zkus parakotoul. A až za zatáčkou, ať to nepřehlídnu."

Kysele jsem se usmála. Ten uvidí takovej parakotoul, až se mu z toho zastří vidění. Napálím ten kotrmelec přímo do něj, aspoň do měkka.

"Kdybys dala na mou radu..." pravil pak přátelštěji, jako by mi chtěl pomoct.

To mu však nespolknu.

"Nepotřebuju tvoje rady. Beztak mi nepomůžou." odsekla jsem.

Pozdvihl obočí a skoro uraženě zabral hůlkami, aby nabral rychlost.

"Jak myslíš."

Rozjížděl se tak suverénně. Na něho totiž nečekal v plné rychlosti v kopci držkopád. Pojede si svým tempem, úplně na pohodu. Zkušenosti z lyžování jsou mu tady výhodou. Trochu mu to teď závidím.

V okamžité zbrklosti a nepřemýšlení, lapena v bezmoci, čapla jsem poslední naději a příležitost v této nelehké situaci. Hrdost byla ta tam. Zavolala jsem na něj:

"Počkej!"

Nečekal to, ale ještě nebyl tak daleko, aby mě neslyšel. A naštěstí se nerozhodl mne ignorovat a jako na truc pokračovat v jízdě. Sebejistě zabrzdil, otočil se a několika rychlými bruslařskými záběry byl u mě.

"Copak? Rozmyslela sis to?"

Sklopila jsem oči: "Nesjedu to. Neumím to ubrzdit jako ty a ze stopy mi běžky vyjedou, takže se zase vyflákám."

"Ale?" zazubil se, "Já myslel, že to bylo dobrovolně."

Poraženecky jsem si povzdechla: "Hele, pomůžeš mi nebo ne?"

Udělal směšné rozmáchlé gesto a teatrálně se uklonil.

"Zachraňovat ženy v nesnázích je moje druhé jméno." mrkl na mě.

"Aha? Spíš je do těch nesnází uvádět." opravila jsem ho, "A pak se bavit nad jejich bezmocí..."

"Mohla bys být trochu milejší, když mě potřebuješ." chvástal se.

Však jsem toho začínala litovat.

"Dostaň mě nějak dolů. Prosím."

Kouzelné slůvko mělo blahodárné účinky.

"Možná bych měl nápad..."

A začal mi ho vysvětlovat. Pojedu vedle něho a budu si hlídat, aby se mi nerozjely běžky do stran, přičemž se budu držet hůlek, jejichž druhý konec bude držet on, kterýžto bude brzdit a navigovat za nás za oba. Takto sjedeme kopec vedle sebe a díky jeho opoře doslova nesejdu z cesty.

Inu, nemusela bych mu být tak blízko, ale dejme tomu, že jsou horší věci, než spolu sdílet hůlky, které mne budou držet nad zemí.

Souhlasila jsem. Pevně jsem uchopila vodorovně umístěné hole a stanula bok po boku Kaidenovi. A takto spolu vyrazili do nelítostné bitvy, vstříc nepříteli.

Nejprve jsme se rozjížděli pozvolna, pak to začalo dolů sjíždět poněkud svévolněji. Moje běžky klouzající snožmo měly tendenci Kaidenovi ujíždět, ten jejich tempo však krotil hůlkami, které jsem svírala. Myslím, že měl co dělat, aby mou rychlost jízdy přibrzdil.
Samozřejmě v lehké zatáčce nastaly drobné potíže - moje pravá běžka se odklonila směrem doprava a Kaidenovi jsem tak ubrala prostor k tomu, aby svými běžkami brzdil. Kupodivu ho ta komplikace nedohnala k šílenému výlevu o tom, jaké jsem nemožné dřevo a nedokážu mu to usnadnit ani takovou drobností, jako nevybočovat z vlastního směru, nýbrž chladnokrevně srovnal svou levou běžku s mou a brzdil víceméně jen tou druhou (jak to zvládl, zůstává pro mne záhadou).

Při dojezdu jsem ho zkusila napodobit a taky jet trochu do véčka, ale moc jsem mu to neusnadnila a málem jsme se k zemi poroučeli oba. Leč nakonec jsme dosáhli zdárné pevniny nížinných běžkařských stop. Vděčně jsem na něho pohlédla a "Děkuju." bylo myšleno opravdu upřímně.