Prknařka & lyžař

~ Srážka ~

Na lanovce jsem se ještě snažila Kaidenovi vyjádřit, že mě mrzí, že jsem mu křivdila, a že bych snad i dala šanci lepšímu vycházení, ale posléze jsem zahanbením umlkala, když mi odsekával. No nebylo mnohem snazší, když mi byl prostě jednoduše protivný a když jsem mu mohla vyčíst prakticky cokoliv?! 

Jezdili jsme si každý dle svého, spolu, ale vlastně jako bychom se neznali. Soustředila jsem se na jízdu a užívala si svůj oblíbený freeride, svou srdcovou záležitost. Na jednom kopci byla nekonečná bílá pláň prašanu jen pro mou maličkost, mohla jsem si to v ní vykružovat dle svého, než se nahrnou další zájemci a zorají to... Připadala jsem si jako na surfu, na vlnách, endorfiny lítaly okolo... Jó, jen ten Karibik chyběl. 

Piráti byli ovšem k mání i zde. A žádná chuťovka jako Orlando nebo Depp k popukání, místo toho normální zazobaní lehkomyslnci. I tací, kteří ne že by vlítli přepojkou do jedoucího sjezdaře na vleku (vlastní zkušenost), ale dokonce i tací, kteří se nenamáhali ani rozhlédnout.

Kaiden jel nějakých dvacet třicet metrů přede mnou, celé scény jsem byla svědkem jen periferním viděním. Jakýsi chlap, rovněž lyžař, to do něj normálně napálil. V té chvíli ani nedošlo na nějaké zadostiučinění ohledně toho, že přesně takovýmto způsobem sám Kaiden málem sestřelil mě, a teď se to obrátilo proti němu... Dost drsným způsobem. Nevím, zda ten muž vjížděl odněkud ze strany do hlavního proudu (Kaiden si to samozřejmě řezal prostředkem sjezdovky) či snad moc doširoka vykružoval zatáčky (známe to, někteří si tu zatáčku prostě musí doobtočit, nezkrátí ji, kdyby je člověk utloukl hůlkou/ přetáhl prknem přes hlavu) (i když s helmou by to asi nemělo valný účinek) (ačkoliv někteří lidé tohoto typu nemají ochranu hlavy zapotřebí -  to vůbec ne proto, že by snad neměli co chránit, neboť mozek zapomněli kdesi na snídani v penzionu, nýbrž proto, že věří svému neomylnému nadání nevyflákat se) nebo to třeba kalil dolů tak bez pudu sebezáchovy, že nevěnoval pozornost tomu či onomu, co se mu postavilo do cesty, a prostě to strhl sebou. Každopádně se zčistajasna v prachovém vzedmutí sněhu váleli oba. Můj pohled spočinul na kutálejícím se klubku masa a kostí a odlétajících hůlek a lyží, troušených po cestě při tom krkolomném pádu. Těžko rozeznat, kdo byl kdo. Nicméně chudák Kaiden byl dobrou polovinou téhle zasněžené katastrofy - tedy, pokud z něj něco zbylo.

Než se sněhový závan rozestoupil, klesala jsem spěšně k místu činu. Po cestě jsem zkusila nabrat alespoň jednu Kaidenovu lyži a hůlku, kupodivu oboje vcelku (cizí lyže už jsem neunesla, a navíc jsem našla v okolí jen jednu). Rychle bylo nutno zkontrolovat, jak moc vcelku zůstal jejich vlastník. 

Zabrzdila jsem nad oběma postavami, ještě zaklesnutými do sebe, pokoušejících se rozpléct. Nehrozit tu riziko poskytování první pomoci a shánění horské služby mou osobou, poněkud přeci jen jazykově omezenou, prohodím nějaký slabý šprýmek na účet těch dvou, jako třeba: "Co to tu vyvádíte? Neprovádíte nějaké nekalosti?". I když ne, asi bych radši dělala, že nevidím, co vidím. Kaiden očividně nebyl v bezvědomí, o čemž svědčil příval květnatých nadávek na adresu útočníka. Oddechla jsem si. Nebudu mu muset dávat dýchání z úst do úst. Ačkoliv i na to mě jeho ctěná matka v rámci všeobecného přehledu připravila při té trapné rodinné hře... Víceméně, tedy. Neznámý lyžař se nevyjadřoval, snad nerozuměl. Nebo spíš uznal za vhodné to utajit. Prořekl se však: "Můžu za to já." Kaiden se nafoukl jako mně povědomé emoji ze Skypu, a pak vybuchl:

"No to teda za to sakra můžeš!"

"Kaidene, uklidni se. Určitě to nebylo schválně." zastala jsem se muže, blekotajícího jakous takous omluvu. Ať radši zmizí. I když to bych si pak Kaidenův hněv vyslechla já... Radši jsem dodala: "I když by se možná stačilo rozhlédnout, že."

"To by skutečně možná pomohlo. Zkuste to někdy." ucedil Kaiden mezi zuby. To už se druhý lyžař plazil pryč pro své špachtle. 

Podala jsem Kaidenovi hůlku a lyži jsem mu přidržela, poučená z minula, ve vodorovné poloze. Pro druhou se nějak dopraví. 

"Jsi v pohodě?"

"Jo... Díky." 

Napáskoval se nějak do lyží, ale došlapoval poněkud divně, rovněž byl jistě otřesený z nenadálé srážky a šoku. Pokračoval v jízdě, jako by se nechumelilo, ale já mu na to neskočila. Nemusí dělat tvrďáka, proboha... Na zlomeninu to nevypadá, ale takové nevinné vnitřní krvácení... Co já vím. Možná si natáhl sval. Patrně ho něco bolí, dalším intenzivním lyžováním to těžko spraví... Přes veškeré námitky jsem ho dole pod sjezdovkou přemluvila a vypravili jsme se do chaty. Už někdy okolo poledne. Kaiden v lyžácích trochu kulhal, ale ani necekl. Vážně jsem si o něho začala dělat starosti.