Prknařka & lyžař

~ Na hraně ~

Jak jsem se rozjela, všechny myšlenky jsem nechala za sebou a ponechala si pouze jedinou, soustředěnou na jízdu. Starosti se vypařily, hlava byla osvobozena od všeho tíživého či negativního. Existovala jsem jen já a můj snowboard. Pokládala jsem se do zatáček, poddávala se rychlosti, čeřila mnohokrát projetou vrstvu sněhu - byť technického - a nechala se naplňovat potěšením ze snowboardování, které tak zbožňuji.
Po roce zase stojím na prkně, které pro mě znamená svět. 

Kaiden byl již notný kus přede mnou. Ale já se nehodlala honit. Teď ne. Tahle jízda patří oslavení shledání odloučeného  člověka od...no, prkna. Bude spousta příležitostí toho povrchního týpka porazit. Na závody a hádky máme celý týden... obhájila jsem se sama sobě.

Vjela jsem do sněhu mimo sjezdovku. Má stopa nebyla první, ale i tak jsem si našla ještě neprojetý prašan. Jestli je něco lepšího než jízda na snowboardu, je to freeride na snowboardu. Tudíž ztělesnění nespoutanosti.

Posledních pár metrů jsem se pustila a bez zatáček to švihla rovnou k netrpělivému Kaidenovi, jehož trapný postoj "děsně cool opírání se o hůlky" jsem zaregistrovala už při sjezdu.

Pocitu "coolovosti" jsem ho rychle zbavila. Ne že by to byl plánovaný záměr - nebo ano, velmi dobře načasovaná provokace, že - nicméně jsem mu při prudkém zabrždění vmetla příval sněhu do tváře. Dobrá, vlastně jsem ho spíš  kompletně ocákla sněhem.

"Ups." ujelo mi, ale omluvě se to moc nepodobalo. (O což jsem se ani nesnažila.)

Kaiden očividně kypěl vzteky. Když se oprašoval (ehm, odSNĚŽoval), samolibě jsem se ušklíbla.

Tak co, ovládneš se, hochu?! chichotala jsem se v duchu, přičemž jsem si odpínala vázání pravé nohy.

Neovládl se.
Využil mého předklonu, tudíž oslabené pozice, a hodil na mne kupu sněhu. Nejspíš se pokoušel o sněhovou kouli, ale z technického sněhu se to nevydařilo a roztříštila se ještě před dopadem. Zato já se svalila jak švestka. Okamžitě jsem však přešla do protiútoku a ze svého okolí si nahrabala notnou sněžnou dávku, která se brzy poté rozplácla na Kaidenově sedací části. Uznávám - nemířila jsem na žádnou jeho konkrétní část těla, jen se zrovna shýbl pro novou várku zády ke mně.
Taky jsem mu tím nijak neuškodila. Pobaveně se otočil s hrstí sněhu, jejímž osudem bylo ochlazení mého krku.

Neměla jsem čas na přípravu obranné náruče sněhu, tak jsem se schoulila na zemi a zablokovala rukama krk tam, kde límec bundy neplnil své pracovní povinnosti. Kaiden triumfálně přidřepl a nahnul se nade mě, utrousil jen málo ze sbírky sněhu. V tu chvíli jsem si uvědomila trapnost situace - já ležící, on se nade mnou tyčící - a udělalo se mi nevolno z tak nevyžádané intimní blízkosti.

"Kaidene. To už by stačilo." Na tónu hlasu jsem si dala záležet, aby mu došlo, co tím chci naznačit: že se pohybuje na tenkém ledě.

"Bez obav, Caitlin. Ale tohle potěšení vítězi nemůžeš odepřít...-" a vhodil mi všechen ten sníh do tváře. Doslova mě zamrazilo. Ledová hmota proklouzla pod návlek, helmu, chladné kapky sklouzly za krk. Bylo to dost nepříjemné.

Vyloženě bodlo, když si nějaká přijíždějící lyžařka nahlas odfrkla: "Puboši..."
Cítila jsem se ještě hůř. Iritoval mě pro změnu nynější jeho samolibý výraz po slyšitelném prohlášení bez újmy. Kdyby nebylo té ženské, vrhla bych se znovu do protiútoku a započala další netradiční "koulovačku". Ale nejspíš už to fakt stačilo.

Se mi tak zdá, že teď měl opravdu navrch. Nemohla jsem se tomu pomyšlení  ubránit. Ačkoliv, vždyť jsem si začala. Nemusela bych čelit té potupě prohry ani protivnému sněhu za krkem. I když nakonec... Kaidena taky jistě studí pozůstatky mého prvního úderu.

S touto myšlenkou jsem  povstala s hořkým, ne však poraženeckým úsměvem na rtech. A byla jsem připravena čelit další výzvě: jet s ním znovu lanovkou.