Prknařka & lyžař

~ Úkoly ~

První úkol mě trochu uklidnil, jednalo se o vzájemný náčrt toho druhého, kresbu portrétu v limitovaném čase. To bych zvládla taky, uchechtla jsem se v duchu, vyhrála bych si na Kaidenově obličeji. Neuškodilo by ho učinit trochu škaredějším, "omylem" protáhnout nos nebo udělat nestejně velké oči, znáte to. Pak bych to svedla na to, že mi nejde matika (což je pravda) a její souměrnosti, tudíž se mi malinko vymkly proporce. Hehe. No nejsem geniální?

Bentonovi se snažili o přesný opak, tedy pokud možno zkrášlit svou polovičku nejlepším možným způsobem, naneštěstí v konečném důsledku k nepoznání. Tohle nebyli oni, to byl Tom Cruise a Angelina Jolie.

O co více se mi zamlouval tenhle úkol, o to víc jsem nestála o ten následující: předvést scénku, kdy jeden svede druhého. Tak to bych fakt nechtěla hrát s Kaidenem. Štěstěna při mně stála, že mě tohohle ušetřila...!

Nutno říct, že to bylo dosti trapné. Jako sledovat tohle u vlastních rodičů posílených alkoholem (protože za střízliva by do něčeho takového určitě nešli) (nebo možná i v takovém případě, ve společnosti jejich drahých známých pozměňují identitu) (ano, i na úkor své dcery, která je nucena být toho svědkem)... Klidně bych si to nechala ujít, jestli to chcete vědět.

Nu, po tomhle kolosálně uhozeném výstupu přišla řada na nás. Úkol jsem losovala já, doufajíc v něco splnitelného (bez újmy na zdraví či duši).

"Namíchat druhému libovolný koktejl." přečetla jsem. To ujde... Hlavně žádné svádění. Vsadila bych se, že to byl Kaidenův nápad - když se tak vyzná v gurmánství - ale jeho rukopis samozřejmě neznám.

"Tak snad to nebude taková katastrofa jako ta polévka." dovolila si žertovně Bentonová, "Bez urážky, zlatíčko." Zlatíčko... Pche, ta fakt nemá problém. Trocha diskrétní zdvořilosti jí asi nic neříká.

Přidal se můj oť: "Tak do koktejlu snad vejce opravdu nepřidá..."

Kaidenova matka nevypadala zrovna přesvědčeně. Ta o mně má teda mínění!

Naše dvojice se odchýlila do kuchyně. Mlčky jsme zašmátrali do zásob vlastních rodin, navzájem se ignorujíc. Našla jsem nějaký džus, ke kterému jsem přicmrndla krapet vodky - čert ví, kde se tu vzala (... vlastně ne, aspoň vím, co tu tak zlepšuje náladu) - a především jsem do sklenice vymačkala půlku citrónu. Ať má z toho pěkně kyselej ksicht, pochechtávala jsem se ďábelsky. Věděla jsem, že on ke mně taky nebude šetrnej, děsila jsem se, co mi dá vypít.

Svůj celkem jednoduchý drink jsem promíchala lžičkou. Kaiden třásl jakousi tekutinou v lahvi, vlastní koktejlovou směskou. Drze se na mě zakřenil:

"Pamatuj, že jestli mě tím-", pokynul ke sklenici v mé ruce,"- otrávíš, můžeš rovnou zapomenout na další snoubordynk."

"Bez obav, neotrávím tě." pousmála jsem se tajemně, "Ovšem nevylučuji vedlejší účinky jako je zvracení či průjem."

Po mých slovech zbledl jako křída. Obával se, že jsem toho skutečně schopná.

Vrátili jsme se do obýváku.

"Á, už se to nese." usmívalo se osazenstvo.

"Ještě se nám tady složí..." ulekl se kdosi. A druhý na to odpověděl: "Kdo se nenaučí pít pod dohledem, ten bude náchylnější opilosti..."

Co já vím, originál zní trochu jinak, teda...

Dospělstvo nás povzbuzovalo k vyprázdnění skleniček:

"Obraťte to tam, děcka!"

"Na zdraví!"

"A do dna...!"

Váhavě jsem přiložila sklenku k ústům. A lokla si. Chutnalo to celkem dobře, ale zřetelně jsem rozeznala alkohol, jenž zahřál v krku. Nejspíš ho tam dal dost... Ten kluk mě chce snad opít. Taky taktika, no.

Podívala jsem se, jak si vede - statečně usrkával, leč neubránil se zkřivení tváře kyselostí. Skoro jsem ho litovala, ale stačilo si vzpomenout na jeho posměšky a dostavilo se škodolibé potěšení.

"Tak jaké? Chutná, chutná?" zajímaly se naše mámy.

"Vejce tam chybí, takže dobrý." odpověděl Kaiden a propaloval mě pohledem typu tohle ti vrátim, mrcho.

Já se jen nevinně usmívala.