Prknařka & lyžař

~ Provokace ~

Pokračovala zadání úkolů - výměna triček a zatancování valčíku. Opět jsem si gratulovala, že to nevyšlo na nás. Absolutně nestojím o to se před Kaidenem + ostatními svlékat, odívat se v jeho tričko a ještě mu propůjčovat to své. Považuji tenhle úkol za poměrně úchylný, radši se zdráhám pomýšlet na to, kam až jsou naši rodiče schopni zajít pro pobavení a odvázání se... A co se týče toho valčíku - do tanečních jsem chodila (tohle je navíc jeden z těch klasických jednodušších tanců), ale nechtěla bych mladému Bentonovi být tak blízko, držet se s ním za ruce... Pchejchf. Doufám, že na nás vyjde zase spíš něco na styl těch koktejlů.

"Můžeš." vybídla svého syna Bentonová a ten zašátral prsty v losovací míse. Rozložil lísteček, přejel ho očima a místo aby přečetl jeho obsah, zůstal na něj hledět s nečitelným výrazem ve tváři. Začínala jsem se opravdu bát. Když to vykolejilo i Jeho, musí jít o něco opravdu vážného... Sakra. Co po nás jen budou chtít!?

"No tak, chlapče, nenapínej nás. Co tam je?" vyzvídal můj otec.

Kaiden polkl. Pak ze sebe dostal:

"Ehm... Políbit se."

Zůstala jsem na něj koukat, div ne s otevřenou pusou. To snad nemyslí vážně, to už snad překračuje všechny meze...! Zoufale jsem hledala pochopení, především u svých rodičů - marně, zářily jim oči očekáváním. S nadějí jsem tedy pohlédla na Kaidena, vyvedlo ho to z míry, určitě se tomu bude chtít vyhnout. A když budeme oba protestovat, nedonutí nás k tomu...

V tu chvíli se ozvala ta protivná ochechule: "Se k tomu nějak nemají, ti naši mladí. Nestyďte se a směle do toho, máte náš souhlas." Jako bych ho potřebovala... Vsadím se, že to byl její nápad.

Matka se mě pokusila zastat, bohužel takovým způsobem, že mě totálně ztrapnila: "Caitlin se na to asi moc necítí, ona... ještě nikdy nikoho nepolíbila."

Bentonovi se na mě podívali jinýma očima, Bentonová si mě přeměřila a Benton chápavě, až soucitně pokývl hlavou. Přesto nikdo nenavrhl, aby se tento úkol přeskočil.

Propadala jsem se studem. Nikdo z nich nemůže vědět, jaké mám s líbáním zkušenosti. A matce se s tím fakt nesvěřuju.

Zahanbeně, současně však také v panice, jsem v zoufalství a poslední naději hledala pomoc u Kaidena. Což je samozřejmě naprosto zcestné, jestli někdo raději zaprodá duši, než by se spolčil se mnou, je to on. Na rtech mu pohrával povrchní úsměv, sebejistý jako nikdy. Užíval si, jakou má nade mnou moc. Po matčiných slovech mu narostlo ego do nehorázných výšin, mou maličkost by zašlápl přední hranou podrážky.
Nepřestával se mi dívat do očí, dlouho jsem ten pohled oplácet nedokázala, uhnula jsem.

"Netroufneš si, co?" řekl mi tak tiše, že to rodiče, rozjíždějící zrovna debatu o svých prvních polibcích, zcela jistě přeslechli.

Blýskla jsem po něm očima. Váhala jsem.

Přisadil si, tentokrát dost nahlas, aby to slyšel každý: "Naše prknařka to nezvládne, myslím, že bychom měli udělat výjimku a tohoto úkolu ji zprostit."

To mi tak akorát stačilo. S maximálním přemáháním jsem se k němu nahnula  a přitiskla své rty na jeho.

Má představa vypadala tak, že to odbydu pokud možno co nejrychleji, rychlé líbnutí a odtáhnutí. Kaiden mi ale tak snadné vysvobození nedopřál. Radši bude dál přežívat nechtěné, když to znamená, že tím může pěkně potrápit mě. Nedovolil mi odtrhnout se, naopak si mě k sobě těsněji přitáhl a jednou rukou uchopil mou hlavu. Teď mi bylo opravdu děsně a toužila jsem po svobodě. Vší silou jsem se vysmekla z jeho sevření a odsunula se co nejdál, přičemž jsem se ani nesnažila zamaskovat, jak si znechuceně otírám pusu do rukávu. Kaiden se ani nehnul a jen mě triumfálně sledoval.

Publikum nepřihlíželo zrovna užasle, ozvaly se dokonce zklamané věty typu: "To bylo jako všechno?", pravděpodobně očekávali více vzrušující představení. Bylo mi z nich všech zle. Ať se jdou všichni vycpat...!

Někteří sepsali úkolů více, takže se losovalo dál. Caitlininy rodiče například hádali naslepo jídlo, které jim vybral ten druhý. Nevnímala jsem. Když došla řada opět na naši dvojici, prostě jsem se zvedla, omluvila a odešla. Ať si Kaiden hraje sám, ať se všichni zabaví beze mě. Mně je to fuk. Beztak už si o mě Bentonovi myslí, že jsem divná, a jejich syn se může jít zahrabat. A naši, těm nejsem nic dlužná, když jsem je potřebovala, přidali se na stranu nepřítele. Nyní toužím po jediném: zasloužený klid a žádná jejich prohnaná lstivá společnost. Normálně jsem šla spát a na všechny a všechno se vykašlala. Bohužel, alkoholového odéru, památce na polibek s Kaidenem, jsem se nezbavila ani po vyčištění zubů.

Když jsem usínala, přemítala jsem právě o tom líbání. Kdybych se mu aspoň měla čím vysmát, jak ho zkritizovat... Třeba že to bylo uslintané nebo tak. Jenže ono tomu není moc co vytknout. Až na to, že to bylo s Ním, klukem, kterého nemůžu vystát.