~ Hra ~

232 14 0
                                    

Už jsem se chtěla nenápadně vytratit do svého pokoje, když na mě z pootevřených dveří zavolal taťka: "Pojď k nám, Cait! Zrovna se domlouvá večerní program."

Přitížilo se mi. Oni jako chtějí něco dělat společně? Měla jsem poměrně náročný den, nemůžou mě prostě nechat na pokoji (doslova)?

Sesunula jsem se na nejbližší kus pohovky, co nejdál od Kaidena. Rychle si to tu přetrpím, třeba budou chtít jít na procházku, mohla bych se vymluvit na mokré oblečení, nebo do bazénu, tam "zrovna nebudu moct".

"Mám to!" zajásal pan Benton, "zahrajeme si hru. Tu, kterou jsme hráli ve vašem věku." kývl na mě s Kaidenem.

Achjo, z toho se nevyvleču. Přechválila jsem ho. Dělá čest svému synovi, pěkně mi zavařil.

"O co v té hře jde?" zajímala jsem se. Když už, mám šanci se ukázat v lepším světle, třeba takové žolíky mi jdou.

"Tak především," pustila se do vysvětlování Bentonová, "se rozdělíme do dvojic."

Fajn. Taťka je do všemožných her blázen, bude mi dobrým parťákem.

"Asi bude nejsnazší nechat spolu mladý a pak náš a váš pár." pokrčil rameny Benton. Naši souhlasili.

Počkat, to nebylo myšleno vážně, že ne?! ŽE NE!?

Oni mi vážně přiřadili Kaidena. To je zlej sen. Muka přetrvávají.

Kaiden se na mě ani nepodíval, jen znechucený úšklebek svědčil o tom, že z rozdělení není o moc nadšenější.

Jak se dále vysvětlilo, sepíší se na papírky úkoly, které se následně budou losovat a plnit. Vlastně šlo o klasické fanty. Až na to, že ve dvojicích. Jako naschvál.

"Proč nehrajeme každý za sebe?" předběhl mě Kaiden.

Dospělí jako by omládli. Hned měli odpovědi:

"Protože je to ve dvou větší zábava!"

"Úkoly pro dva jsou mnohem zajímavější. Třeba takovej trakař v jednom nepředvedeš."

"Týmová spolupráce. Někdo by se třeba nedokázal odvázat sám."

"Věřte, že se skvěle pobavíte. Copak nechcete být spolu?"

Sláva, že by to někdo pochopil?

"Ne." vyhrkli jsme s Kaidenem současně.

Rodiče to ale nebrali vážně a už natěšeně sháněli papíry a tužky. Nabyla jsem dojmu, že nejvyspěleji tu vystupují ti nejmladší, čili já, Kaiden odpadá už jen z principu.

Než jsem se nadála, přiletěla mi do dlaně propiska a lístek papíru. No, chce to vymyslet něco, co zvládne naše dvojice, v případě, že by to zrovna na ní vyšlo. Měla jsem absolutně vymeteno, žádný nápad. Ostatní už překotně škrábali psacími nástroji a ohybali papíry s již vrytými nápady. Nenápadně jsem loupla okem po svém spoluhráči - zíral na prázdný papír snad ještě mrzutěji než já, nakonec cosi váhavě napsal.

Ve chvíli, kdy jsem konečně vtiskla do lístku svůj přelomový nápad, dostávalo se pomalu netrpělivé starší osazenstvo do ráže, div nezačalo odpočítávat nebo klevetit ve stylu: "Už to budeš mít?" a "Fantazii se meze nekladou, tak co ti na jednom jednoduchém úkolu tak dlouho trvá?"

Papírky se zadáním úkonů se shromáždily do hluboké mísy.  Dvojice se pro snazší orientaci očíslovaly, Bentonovi jako první, mé rodičenstvo jako druhé a já s Kaidenem jakožto třetí, přičemž jsme dobrovolně nechali začínat jedničky, sic by se mohlo jet i odzadu, od nejmladšího páru.

A hra začala.

Prknařka & lyžařWhere stories live. Discover now