Prknařka & lyžař

~ Neodbytně ~

Snowboardovala jsem vášnivě a nesoustředila se na prvky, které mi tuto aktivitu nanejvýš znepříjemňovaly, tož Kaiden. Napadlo mě vrátit mu ten sestřel, ale tím bych ohrozila i sebe, což nebudu riskovat, takže to holt nechám plavat, třeba se bude činit karma...

Hory se třpytily ve slunci, obloha se vybarvila do skvostné modři a hebký sníh se rozrýval a táhl v bílém oblaku nebo odlétával do stran při prudkých zatáčkách. Ideální pro fotku. Taky jsem míjela zdejší najatou fotografku, která blejskala sjezdaře přímo na kopci. Lyžařka, teda (což nechápu, protože bez hůlek se jí muselo jet hůře, zatímco kdyby měla rovnou snowboard a volné ruce... Inu, každého věc.). Vybrousila jsem obzvlášť povedený oblouček a usmála se do kamery. Možná bych se mohla poohlédnout po městě, najít jejich agenturu a fotku si později zakoupit...
Žena na mě potom ještě něco povykovala - asi adresu - ale to už jsem byla příliš náruživě zabraná do jízdy.

Tohle byla super sjezdovka, tedy hlavně její snowpark. Zajela jsem tam alespoň na pár skoků "Ollie" a zlepšovala přenesení váhy. Kupodivu jsem dopadla čistě a nějaké dítě s malým snowboardem a nezaujatým otcem stojícím opodál s nosem zabořeným do displeje očividně drahého mobilu, na mě obdivně hvízdlo. (Kéž bych takhle zaujala i nějaké ty snowboarďáky svého věku...) Ještě jsem zahlédla, jak mobil otci upadl. A třicet tisíc v háji... To když má tak někdo blbej den.

Lidí přibylo, takže jsme s Kaidenem vyjížděli kapacitně naplněnými lanovkami a nemuseli spolu mluvit. Nahoře Kaiden vytáhl svůj, značně levnější mobil oproti dříve zmíněnému, a zaostřil na okolní scenérii, mezitím co jsem se soukala na board.

Tohle zdržení se nám moc nevyplatilo. Zčistajasna se zjevila ta fotografka a vyhlédla si, ano, právě nás. (Jak vůbec poznala, že patříme k sobě? Tak přesvědčivě jsme hráli, že se neznáme, nemluvě o tom dvoumetrovém odstupu!)
Hlasitě na nás něco hulákala, italsky, takže jsme fakt "rozuměli". Snaha o to, že bychom si jakože nevšimli hlučně se projevující ženštiny mávající přímo na nás, tak nějak úplně nevyšla, no. A ujet jí a dělat, že jsme nevěděli, že to je na nás, by působilo poněkud podezřele překotně.

Kaiden se tvářil pěkně otráveně. Už jenom proto bychom možná mohli vyhovět otravné fotografce.

Jak jsme posléze vyrozumněli, chtěla po nás, abychom jí zapózovali na fotku (překvapivě). Společně. Proboha, co si myslí, jenom slepej by nás pokládal za sladký páreček na horách.

Poposkočila jsem se snowboardem vedle Kaidena. Ten metr mezery se nepočítá.

Fotografka vzhlédla od připravené zrcadlovky a pohoršeně mlaskla. Mávla na nás, že máme jít blíž k sobě. Jéje... Posunuli jsme se každý asi o pět centimetrů. A blíž už nejdu! O fotku s Kaidenem absolutně nestojím a ještě se mám k němu lepit, to tak! Ani mě nehne.

Ale místo aby se fotografka spokojila s nepříliš tvárnými klienty a hledala kšeft jinde, nevzdávala ztracený případ mě a Kaidena. To je snad naschvál! Napochodovala si to přímo k nám a přitlačila nás k sobě, přičemž se odporu a námitkám jen pobaveně uchechtávala. Když se vracela na své původní místo, zase jsem se od Kaidena odtáhla, alespoň do bezprostřední bezdotykové vzdálenosti.

"Copak? Taková neintimní blízkost je snad oproti včerejšku naprosto nevinná, ne?" ozvalo se vedle mě tiše.

Zatnula jsem ruce v pěst a sevřela rty.

"Asi nemůžeš odolat mé přitažlivosti." zasmál se Kaiden, téměř věříc, že odhadl pravdu, asi o mých citech skrytých za maskou nenávisti.

Odfrkla jsem si:

"Cožpak jsem tě málo přesvědčila o tom, jak se mi hnusíš?"

Jen se samolibě odvrátil a usmál se do foťáku. Nasadila jsem nenucený výraz. Úsměv mi na tváři nevykouzlí. Ne vedle tohohle kluka. Kéž bych ho nikdy nepoznala, nejezdila sem... Snowboarding mě sice udržuje naživu, ale je to taky ta jediná dobrá věc tady, a dokonce ani ta není vůči němu odolná, hořkne v jeho přítomnosti...

Mrkla jsem a zadívala se do objektivu.

Blesk!