Prknařka & lyžař

~ Dolů ~

"Ták, teď nám to pěkně poskočí!"

S tak povzbudivým výkřikem nám Bentonová zmizela z očí, kdesi za zatáčkou v kopci.

Přemýšlela jsem, jestli ji ještě někdy uvidím. Jestli ještě bude taková, jakou jsem ji poznala... Myslím s oběma rukama a nohama a bez otřesu mozku. Nebo jiné újmy.

" Jak to mám sjet na těchhle špachtlích?" zeptala jsem se hloupě a trochu vyděšeně. Kaiden se nabídl, že mi to ukáže. Rozjel se a přibrzďoval lyžemi do véčka. Hm, zkušenosti z lyžování mi asi taky nepomůžou...

Pomohla mi až máma. Navrhla mi, ať jedu normálně ve stopě a přisednu, že to je jako na bobech a ona si to tím taky zjednodušovala, když začínala. To znělo poměrně přijatelně. Nechala jsem ji, vestoje ve stopě, trochu poodjet, a pak se řídila jejími slovy. Hůlky podél těla, kolena pokrčená a už to svištělo. Připadalo mi, že jsou teď běžky ještě více neovladatelné a k tomu navíc rychlejší, než kdybych stála a kladla odpor vzduchu. Rozjelo se to nějak moc. A nešlo to nijak zpomalit, rukama zbrzdit... Musela jsem plně důvěřovat stopě, že mi lyže i se zbytkem těla doveze dolů bez úhony. Jenže se to svažovalo nekonečně dlouho a já nabrala rychlost a pak přišla ta zatáčka... Běžky vybočily ze stopy, já s nimi vsedě nic nesvedla, připletla se mi tam vlastní hůlka. A tak jsem si radši kecla na zadek - poměrně bolestivě na kostrč - a utlumila to pádem. Pak jsem se zberchala, nastoupila zpět do stopy a brzdíc hůlkama nataženýma před sebou jsem dojela mírnější svah.
Jako by se nic nestalo. Jako bych to hladce sklouzla hned na první dobrou. Nikdo mě neviděl, vyválela jsem se chytře v zatáčce.

Už na rovince jsem míjela Kaidena. Dovolila jsem si ten luxus alespoň na chvilku ho předjet, začínalo mi to pomalu jít, odrážet se a trochu víc se sklouznout, co je tohle oproti jízdě do kopce anebo kotoulům z něj, že jo. Div jsem si nepohvizdovala, abych zamaskovala otřesený výraz po otřesu. Kaiden potom jen pohotově poznamenal:

"Spadla jsi, co?"

S hraným překvapením jsem se ohlédla:

"Jak tě něco takového napadlo?" Jak to sakra zjistil!?

"Seš celá od sněhu."

"Třeba jsem se v něm vyválela dobrovolně." odsekla jsem, ale cítila jsem, jak mi zrudly tváře. Osudem jest dáno, nechť před ním žádný trapas neutajím. Očividně bych se měla usmířit se svou karmou...

Kaiden se záhy opět dostal do vedení a jel teď soupaž pouze rukama, přesto jsem mu nestačila. Zkušené trio jsem dohnala v pozvolném svahu, což bylo snad ještě obtížnější, než jednorázové stoupání typu hned nahoře, hned dole. Čím více jsem se posouvala vzhůru, tím silněji ve mně klíčily obavy na sjezd dolů. Ale mělo to i světlé stránky - otevírala se tu báječná horská scenérie, výhledy do zasněženého údolí a obnažená úbočí hor vybízející k magickému freeridu. Děsně ráda bych si ho někdy vyzkoušela... zasnila jsem se, Myslím skutečný freeride, kdy vás vyvezou na vrchol hory a pak už zůstane na vás, jestli se dostanete dolů, pokud možno vcelku. Koneckonců je v takovém terénu zvýšené riziko lavin a nutné vybavení a základní kurz pro případy sesunů sněhu. Jó, to rozhodně není jen tak nějaká sranda. Na druhou stranu, leccos se může přihodit i v relativním bezpečí doma na gauči... Myšlenky se mi začínaly ubírat vskutku zvláštním směrem, to uznávám. A než se mi začaly v hlavě rodit hororové scénáře hrozby pod střechou domoviny, nevytušená hrozba se stala skutečností.

"Vstup zakázán, nebezpečí lavin..." překládala jsem si varování na ceduli, jenž tvořila viditelný zátaras na stopě. Vylekaně jsem pohlédla na zasněžený svah s ledabyle rostoucími stromky podél trasy, jíž jsme se ubírali, a nedalo se vyloučit, že by nás tu nějaká ta hmota nemohla zavalit.

"Ehm..." zvolala jsem na běžkaře před sebou, nevzrušeně pokračujících v jízdě, aniž by hnuli brvou při pohledu na varovnou tabuli.