Prknařka & lyžař

~ Neznámo ~

Nervozitou se mi rozbušilo srdce. Stáli jsme na svahu ve sněhové vánici, aniž bychom tušili, jak se dostat domů. Nemluvě o zhoršené viditelnosti a chladu, který snadno prorazil údajně nepromokavý šat. Byla mi zima, cloumala se mnou úzkost a nemohla jsem se zbavit podrážděnosti z téhle prekérní situace. A jako by toho bylo málo, společnost mi dělal ten arogantní týpek. Jestli jsem chtěla někdy zmrznout (nebo minimálně zkysnout kdovíkde), požadovala bych aspoň někoho, kdo mě vyloženě nevytáčí. Díky, že se mi neposkytlo ani tohle poslední přání. Fakt skvělé ukončení mého nadějného žití.

No jo, tak uznávám, jsem ráda, že tu aspoň nejsem sama.

"Nasměrovalas nás vážně na brilantní zkratku. Teď nás odsud dostaň." vybídl mě Kaiden s notnou dávkou vyčítavosti.

Beru zpátky. Radši sama než s ním!

"Na mě to neházej. Tys jel napřed, určitě jsi to přejel." zamumlala jsem podrážděně. Nemám chuť se tu s ním teď hádat o to, čí je to vina. Aktuálnější je, jak z téhle bryndy vyvázneme.

Nadechla jsem se a zvýšila hlas do sílícího větru: "Možnosti jsou dvě. Buď to fouknem dolů nebo se vrátíme nahoru."

Kaiden si odepl lyže a přehodil si je přes rameno.

"Nevíme, kam to vede. Z původního místa trefíme líp."
"Hm." přikývla jsem, odepla snowboard a vydala se sněhem za Kaidenem.

Brodili jsme se nějakou dobu, postup vpřed byl obtížnější a obtížnější, hlubokáč mi byl po kolena. Nejradši bych sebou plácla do bílé pokrývky. Beztak jsem měla sníh už úplně všude a omrzly mi i uši (ano, pod helmou). Námahou jsem oddechovala, ale mlčky se dřela dál. Ať si Kaiden nemyslí, že jsem nějaký slaboch. Přeci jen, táhnu jen jedno prkno a mám pohodlnější boty, ne?

"Je to strašně daleko. Ušli jsme sotva patnáct metrů a nahoru jich zbývá ještě nejmíň dvě stě. Hodně mi  výstup ztěžuje zátěž a lyžáky." postěžoval si můj společník.

Vzpomněla jsem si na naší slovní přetahovačku o výhodách lyží a snowboardu.  "Ale, tak už se ti v nich nechodí tak dobře?" ušklíbla jsem se.

"Ono je něco jiného v nich kráčet po ulici a něco jiného brodit se s nimi takřka půlmetrovým sněhem." vysvětlil mi kysele.

Neměla jsem dech na odpověď. Ne že bych neměla jak reagovat. O půl metru by se dalo polemizovat. Pfuj, nezahání to tu matikou?!

Po dalších několika metrech jsem toho měla tak akorát po krk. Dál se nepohnu ani o píď. Ať už sjedeme dolů kamkoli, vrhám se do toho!

Kaiden mi promluvil z duše: "Kašlu na to, jedu dolů. Klidně si to šlapej dál sama, je mi to šumák."
Ani náhodou, co tě nemá... Každopádně, nic krásnějšího z něj v tuhle chvíli vypadnout nemohlo.

Energicky jsem vklouzla na prkno a utáhla přezky. Připravená jsem koukla po Kaidenovi, nějak se s tím páral. Hle, ještě nebyl ani v jedné lyži. Očividně měl potíže - lyže se mu potápěly do sněhu a on nemohl docvaknout s podrážkami olepenými sněhem.

Asi jsem v nouzových momentech přívětivější vůči nepřátelům a opovrhujícím existencím nebo jsem v ten okamžik prostě podala pomocnou ruku. Navrhla jsem, že mu lyži přidržím, než zapadá sněhem a Kaiden nepříliš vděčně přijal mou pomoc.

Zkusila jsem lyži nějak držet nad sněhem. Stejně se to nedařilo.

"Musíš ji držet vodorovně." poučoval mě. "A hlavně pevně. Copak nemáš žádnou sílu? No jo, vlastně ne, vždyť slečinka se netahá s celou výbavou, nese si jen to své dřevo."

Tak tohle mě namíchlo. Bude mě popichovat, když mu z dobré vůle pomáhám!?

"Víš ty, co?" opáčila jsem sladce. "Když ti moje síla není dost dobrá, můžeš se do toho nazout sám." A na důkaz svých slov jsem mu s lyží pěkně mrštila do sněhu. Mohlo to dopadnout jako ukázkové vzepření se a zadostiučinění, kdyby se nestalo následující, díky čemuž jsem se ztrapnila zase já.

Mrštěná lyže si totiž proklestila cestu ne do sněhu, nýbrž po něm a vzápětí už obdivuhodnou rychlostí klouzala dolů z kopce. Což by bylo normální, kdyby byla v moci svého majitele. Jenže ona odjížděla sama. Za jiných okolností bych se začala nejspíš tlemit, teď mi tedy do smíchu moc nebylo. Nestihlo být.

"Chyť ji!" zařval Kaiden a já se bez rozmýšlení rozjela za ujíždějící lyží.