Prknařka & lyžař

~ Obvinění ~

Po značně ostré jízdě jsem prudce zabrzdila dole u vleku a odepla si prkno. Hněv na Kaidena ve mně přetrval. Podrazák jeden vyzáblej...! Spolčí se proti mně s idioty, kteří neumí odhadovat, co zvládnou bez úhony... Ať si jezdí s nima, když se najednou se snowboardisty tak přátelíčkuje...

Kaiden mě dojel, přes tvář se mu mihl úžas. Okatě jsem ho ignorovala a nebála jsem se dávat najevo znechucení.

"Co je? Tví noví kámoši tě odvrhli? To brzo teda..." rýpla jsem si, "Možná se budeš muset zbavit těch svých špachtlí."

Nechápavě na mě koukal. Nic ovšem neřekl. Zůstal uraženě mlčet.

Já jsem mu ale nedala pokoj. Hořel ve mně vztek a potřebovala jsem si ho na někom vybít - a on se jakožto viník mé zlosti přímo nabízel. Snad jsem z něho i chtěla vyždímat něco z jeho obvyklých posměšků, abych svou nenávist povzbudila. Mlčení mu nedaruju.

"Od začátku jsem k tobě pociťovala silnou averzi, ale dneska, dneska jsi předčil veškeré představy o tom nejprotivnějším týpkovi."

Plácala jsem si hubu ještě hodnou chvilku, svěřila jsem se mu ne zrovna stroze se svým nevalným míněním o něm, už ani nevím, co přesně ze mě padalo, ale bylo toho vskutku hodně. Vyjevila jsem mu vesměs svou antipatii vůči němu, z posledních dní se toho docela nahromadilo. Jak je mi nepříjemný, jak mě vytáčí jeho arogantní vystupování, jak je týden s ním za trest. A že se i na úkor ježdění nemůžu dočkat, až si s ním dám sbohem a už nikdy ten jeho škleb neuvidím.

Poslouchal mě se zvláštním výrazem, aniž by promluvil. Až když jsem ho patřičně zkritizovala, tiše hlesl:

"Pouhé děkuji by stačilo."

Odfrkla jsem si: "A za co jako? Za to, že ses mi posmíval spolu s těmi snowboarďáky?" Založila jsem si ruce v bok.

Nevěřícně zalapal po dechu.

"Já se ti neposmíval!" ohradil se.

"Aha? A co to teda bylo? Ten smích jsem si asi vymyslela, ne?"

"Já jsem se nesmál."

"Ale něco jsi jim řekl a oni ano."

Zavrtěl hlavou. Olízl si ret, hořce se uchechtl a zadíval se nejprv do dáli, pak na mě.

"Jsi tak zaslepená absurdní nenávistí vůči někomu, kdo není tvůj nepřítel. Svou pozornost bys měla obrátit někam jinam. Takovéhle zapálení by se dalo využít i v pozitivnějších oblastech. Třeba v lásce. Nemusela bys na tom být tak jak jsi. Kdybys svou vášeň obrátila jiným směrem, nezůstala bys dlouho na ocet."

A tohle má být jako co? Přátelská rada? Měla na mě opačný účinek. Jak mě tenhle kluk irituje...

"Nic ti do mě není, soustřeď se na sebe, ano?" sykla jsem.

"Vůbec jsi to nepochopila. Zastal jsem se tě."

Slova visela chvíli ve vzduchu. Vyřčená, ale teprve dozníval jejich význam. Notnou dobu mi docházelo, co řekl. Může to být pravda?

"Jak je to možné? Vždyť já slyšela..."

Skočil mi do řeči: "Něco málo jsem na ně křikl, ne zrovna lichotivého. Jenže je to akorát pobavilo."

Řekl to těžce, nemluvilo se mu o tom dobře. Dávalo mi to smysl. On se jim postavil kvůli mně... A oni se pak posmívali i jemu...

Dolehla na mě tíha výčitek a rozpaků. Tak to je... ehm... trapas. Celkem.

Ups. A já mu ještě dala výčet toho, jak a proč ho nesnáším...
A přitom v tomhle případě jsem tou zlou já. Ne on.

Poznání mi odebralo tu trochu zbývajícího sebevědomí a hrdosti. Co teď? Tohle jsem fakt pos....

Polkla jsem. Kaiden se otočil k odchodu.

"Kaidene!" hesla jsem, "Já..."

Ani se neotočil. Měl mě akorát tak dost.

"Promiň."

Achjo, to už nezachráním... Neměla jsem usuzovat z vlastního dojmu. Ne vždy je vše tak, jak se na první pohled zdá.

Už se sunul k turniketům, když jsem se vnutila s "Díky.". Už bylo pozdě na vděčnost a ocenění jeho hezkého gesta.

"Buď bez obav, už se to nebude opakovat. Vyjde to nastejno, ne-li hůř. Ty chceš mít důvod k nenávisti, baví tě se se mnou hádat. Tak u toho zůstanem, platí?"

Připadala jsem si trošku jako v Pýše a předsudku, kdy mi doposud odsuzovaný Darcy odkryje svou pravou, lepší tvář. Kaiden měl sice k dokonalosti hodně daleko, ale zachoval se stejně šlechetně. Možná jsem mohla dát této jeho milejší stránce šanci, jenže teď už je pozdě.