Inside The Prison

31.

S lehkým zpytujícím svědomím jsem se vrátila do pokoje, kde měl Justin všude knihy. Upřímně jsem nevěděla, kterou z nich si vzít do rukou a včíst se do příběhu někoho jiného, abych nemusela myslet nad tím svým. Jak se to stalo, že se ten můj obyčejný život obrátil, tak naruby? V jednom jsem Justinovi, však rozuměla. Ztratil dívku, již miloval a já jsem ho pro to chápala. Ačkoliv mu to nedával jediný důvod mě unést. Chtěla jsem si za to nafackovat, když jsem pro něj málem našla i lítost. Nezaslouží si to.

Přejížděla jsem prsty a očima po názvech knih a zastavila jsem nad knížkou tak ošuntělou, že mi bylo jasné, že byla tolikrát přečtena. Moby Dick. Vzala jsem si již poničenou knížku do rukou a přejela nostalgicky po zastaralém obalu. Milovala jsem tuhle knihu, když mi bylo patnáct. Jaká škoda, že jsem ji od té doby nevzala ani jednou do ruky. Bůh ví, kde teď ta moje verze je.

Usadila jsem se do křesla a nohy si hodila nahoru. Šetrně jsem knihu otevřela a začala číst první pasáž. Čas ubíhal a já si ani nevšimla, že se venku setmělo. Mezitím jsem stihla dočíst Moby Dicka, jelikož je to opravdu tenká kniha a zároveň jsem dočetla Velkého Gatsbyho. Vyvolalo to ve mně tolik vzpomínek. Když jsem si je četla doma ve své posteli a pak své pocity z knížek přepisovala do svého deníku. Jak naivní jsem byla, při hloupé představě o lásce popisující v knížkách. O šťastném konci zamilovaného páru společně stárnoucím se šťastným pohledem na vnoučata pobíhající po zahradě. Vše zmizelo pouhým lusknutím prstů. Proč jsem to s útěkem, tak rychle vzdala? Sama nevím. 

Dole se ozvala silná rána dveří a to mě donutilo se hned zvednout. Pomalu jsem šla po schodech se strachem, co se děje. V hororu by na vás teď skočila příšera a ani nevím, proč mě tahle hovadina napadla. Justin se opíral o zeď s krvavým nosem, pořezaným břichem a s krásně zbarvujícími modřinami na obličeji. Přepadl mě strach z toho, co se stalo, ale ocenila bych kohokoliv, kdo mu to udělal.

"Justine?" Tiše zašeptám jeho směrem, aby se zas nerozzuřil, jako ráno.

"Co zas chceš do prdele?" Tak neúspešně.

"Hele! Já bych chtěla svůj život zpátky a ten bych měla, kdyby ses do něj neustále nesral, tak tady na mě nedělej uraženýho!"

"Musíš se se mnou pořád kurva hádat?"

"Já jen jemně vyslovím tvoje jméno, abych zjistila, co se stalo a ty tady na mě začneš řvát, jako psychopatický magor!"

"Nepřeháněj zas." Prosím? Já přeháním? 

"Žertuješ?"

"Připadám ti tak?"

"Víš ty co? Chtěla jsem ti to ošetřit, ale ten kdo ti to udělal ti měl uřiznout i jazyk. Ocenila bych ho za to. Už kašlu na tvoje nálady. Vězníš mě tu a neuvědomuješ si, co jsem opustila jen kvůli tvému fantasmagorickému nápadu, že jsem dvojče Penelope, tak mě uneseš a my dva si prožijeme svůj pohádkový život!" Už jsem se otáčela k odchodu, když silně zasípal.

"Počkej Abby." V hlavě jsem chtěla odejít po schodech, ale jakoby mě nohy neuposlechly a otočily se. Přešla jsem k němu, pořád naštvaná na existenci tohoto tvora, u kterého by ani nejlepší docent nedokázal určit správnou diagnostiku demence.

"Sedni si na pohovku. Dojdu pro lékarničku." O minutku později jsem se vrátila do obýváku a vytáhla jsem obvazy, dezinfekci a tampónky. Sebou jsem donesla i misku vody s hadříkem, abych mu tu krev smyla. 

"Sundej to triko." 

"Ty na to jdeš zhurta." Povraždila jsem ho pohledem, jímž jsem velmi zřetelně naznačovala, ať si nědělá srandu.