Inside The Prison

26.

"Abby, uklidni se prosím."

"Já jsem v klidu, zatím." S překříženýma rukama jsem přejížděla očima po rodičích a sledovala jejích nervózní pohledy. Ani jeden se neměl k tomu, aby mi to vysvětlil.

"Tak já začnu za vás. Narodily se vám dvojčata a jelikož z neznámého důvodu jste se rozhodli od sebe ty dvojčátka odtrhnout, tak díky tomu je jedna z nich už 10 let mrtvá!" Postupně jsem zvyšovala hlas. Na to se máma rozbrečela a táta se stále neměl k žádnému slovu.

"Tak už sakra mluvte!"

"Byli jsme mladí. Nemůžeš nám to vyčítat." Pootočila jsem hlavu na stranu, abych jim byla uchem blíž, jestli já správně slyším.

"Co prosím?! Vzdali jste se vlastního dítěte! To si pište, že vám to můžu vyčítat. Penelope je mrtvá!"

"Zanechali jsme ji příbuzným přes dvě kolena. Příjmení ji zůstalo."

"Jak šlechetné. To vás má omlouvat? Víte co? Přešla mě chuť k jídlu. Dobrou chuť. Já jdu domů." Sebrala jsem svých pět švestek a přešla ke dveřím.

"Prosím. Takhle neodcházej Abby. Chtěli jsme ti to říct."

"A kdy mami? Už deset let leží pod zemí a nikdy jste se o ni ani nezmínili. Ani jedinkrát. Tak mi řekni, kdy jste mi o ní chtěli říct?" Dál na mě se slzami v očích hleděla a necekla ani slovo. Vzdala jsem čekání na její vysvětlení a otočila se k odchodu.

"My jsme ji milovali Abby. Naše časté konference. Jezdili jsme za ní." A já se ještě přemlouvala, ať jim to nemám za zlé.

"Zatím co vy jste za ní jezdili každou chvíli, já jsem doma probrečela celé hodiny, protože moji rodiče byli pořád pryč. Jenže já vám to nedávala za zlý, jelikož jsem si myslela, že pomáháte lidem."

"My jsme ji milovali, tak jako tebe."

"Víš co mě bolí nejvíc? Že jste mi ani nedali možnost Penelope milovat a to jsme spolu měli v životě dělat naprosto všechno." Vytrhla jsem se mámě z rukou a vyšla ven ze dveří. Do tváře se mi vrhl studený noční vánek a mě přepadl pocit nostalgie.

Vešla jsem do nočních ulic New Yorku s nepřetržitým pocitem vzteku. Bylo to moje dvojče, které jsem neměla nikdy možnost potkat. Jaký bychom měli mezi sebou vztah? Jenže teď mi najednou vplula do hlavy jiná myšlenka. Je na seznamu obětí stejného zločince, jako já. Je to náhoda, nebo další spojitost, která se rovná naprosté katastrofě. Tak jako jsem plula svými myšlenkami, stejně tak jsem procházela ulicemi plné lidí. Ani jsem si nevšimla, že mi stékají slzy po tvářích. Najednou mi začal zvonit mobil. Zastavila jsem se na místě a začala se přehrabovat v kabelce, až jsem konečně tem mobil vytáhla. Na obrazovce se mi ukázalo číslo Lily. Už jsem to chtěla zvednout, ale někdo mi zacpal pusu. Leknutím jsem upustila mobil společně se svou kabelkou.

Dotyčný mě zatáhl do temné uličky stále s připevněnou dlaní na mé puse, abych nevydala ani hlásku. Po chvíli se konečně zastavil a já sebou strachy škubala. Rázem jsem to vzdala a přestala. Srdce mi však bilo jako o závod. Ucítila jsem dech dotyčného na krku a ve chvíli jsem pocítila husí kůži po celém těle.

"Chyběl jsem ti?"

Julia