Inside The Prison

15.

Už pomalu začalo svítat a já stále slyšela kroky pode mnou. Jediná pozitivní věc je ta, že jsem měla nádherný výhled na východ slunce. Nikdy jsem si nevšimla, jak moc je krásný a v tuhle chvíli to bylo to nejkrásnější.

"Tak dobře stáhněte se. Najdeme ji později."

"Co když se někde schovává a čeká na to abychom odešli?"

"To určitě se schovává, ale nemůžeme ji tady hledat dalších sedm hodin."

"Jasone kurva když odejde, může vše říct!"

"Do hajzlu, tady je tři prdele holek a ty jsi tolik závislý na ní?" Jason ho mezitím přitlačil ke stromu a držel ho za jeho mikinu. Nenávistně se na sebe dívali a napětí mezi nimi bylo víc než jasné. Justin mu strhl ruce a začal zrychleně dýchat.

"Protože vypadá jako ona. Přivedeš mi ji."

"A proč si myslíš, že to udělám."

"Protože ti jinak skončí kulka mezi očima." A s tímhle odešel zpět. Jason tam ještě nějakou dobu stál a díval se na místo, kde ještě před chvíli stál Justin. Nakonec se vrátil zpět. Jedna věc mi ale vrtala hlavou. Jako kdo vypadám? Nepochopila jsem to. Ještě patnáct minut jsem tam seděla a nakonec jsem se konečně rozhodla slézt dolů. Opatrně jsem krok po kroku slezla dolů, ale jako největší pako jsem se šeredně sekla o větev. Silně jsem se kousla do rtu abych nezařvala bolestí. Pokračovala jsem s bolestí dolů a když už konečně zbýval poslední krok dolů, tak malá větev pode mnou křupla. Spadla jsem na svoji ránu přímo na to vše listí. Bolestí jsem zařvala a mě se nahrnuly slzy do očí. Hlasitě jsem dýchala a nemohla jsem zklidnit svůj dech.

"Slyšeli jste to?" Do háje. Blízko jsem viděla keř. Hned jsem se zvedla a šíleně jsem zavrčela, abych potlačila potřebu zakřičet. Kulhavě jsem doběhla ke keři a doslova jsem spadla na zem. Už jsem slyšela jejich kroky a ten strach ve mně se ještě ztrojnásobil. Musela jsem si zakrýt pusu, abych nevydala ani jeden zvuk.

"Je tu krev."

"Je zraněná?"

"Ne ty kreténe, má krámy. Jasný že je zraněná imbecile." 

"Najděte ji! Nemohla se dostat daleko." Obcházeli mě, ale ani jeden si mě nevšiml. Šli v klidu dál. Jakmile ode mě byli dostatečně daleko, zvedla jsem se a potichu jsem šla. Pořád jsem se ohlížela za sebe. Až mě někdo chytil kolem zápeští.

"Tady jsi ty mrško. Teď půjdeš se mnou."

"Jasone pusť mě."

"Ne holčičko ty půjdeš hezky se mnou." Svoji zbraň mi držel pod bradou a díval se na mě nepříjemným pohledem. Ještě že jsem se naučila obranu, když vám někdo drží zbraň u hlavy. Nebo tedy v tomhle případě pod bradou. Rychlým chmatem jsem mu skroutila jeho ruku  a sebrala jsem mu zbraň. Rychle jsem vystřelila do jeho stehna. Bolestí zařval a spadl na zem.

"Ty děvko."

"Promiň příště budu mířit výš." Už jsem chtěla odejít, ale chytil mě za moje lýtko, které bylo zraněné. Hlasitě jsem zakřičela.

"Ty bastarde."

"Nejsi jediná, kdo má rychlé reflexy." Mezitím už přiběhli všichni a Justin byl naštvaný jako nikdy předtím. Upřímně, kdyby jste se teď pokusili rozeznat Jasona a Justina podle pohledu v očích, nerozeznali byste je. Justin mě zvedl a hodil si mě přes rameno a nesl mě zpět.

"Justine, nech mě jít."

"Drž hubu. Jestli nechceš mít větší trest, tak drž hubu."

"J-jaký trest?" V tu chvíli jsme už došli do domu a Justin mě vzal do sklepa, kde jsem byla, když jsem se vzbudila. Postavil mě na zem a podíval se mi do očí. Ten vztek v očích ve mně vyvolával šílený strach. Natáhl ruku a já ucítila štíplavou bolest na tváři.

"Tenhle trest. Neměla jsi utíkat. Jedna věc, kterou o mně nevíš. Mám problémy s ovládáním vzteku a zrovna teď jsem se ve mně vaří krev." A tohle byl ten moment, kdy jsem chtěla zmizet z povrchu země.

Julia