Inside The Prison

36.

"Měl jsem tě zabít hned, jak jsem viděl ten tvůj obličej, který jsem tak dobře znal." Justin se postavil a já stále se zbraní u jeho hlavy a poslouchala každičké slovo, které z něj vyšlo.

"To mě mrzí, že jsi to neudělal, když jsi stále měl příležitost." Snažil se mi rychlým chvatem sebrat zbraň, ale zabránilo mu v tom moje koleno zasahující jeho obličej. Hned se svalil na zem chytajíc se zas svůj krvavý nos. Justin se na mě pouze beze slov a  s údivem díval.

"Zlomila jsi mi nos ty krávo blbá!"

"To je naprosto nic oproti tomu, co jsi mi udělal ty." Palcem si utřel krev pod nosem a s úšklebkem na mě vzhlédl.

"Tak to jsi zlomila nos nesprávnému dvojčeti." Měl pravdu. Jenže já jsem teď zuřila, protože zavinil smrt mojí sestry. Justin nebo Jason, bylo mi to jedno. Vypadali stejně, takže mi nezáleželo na tom, kterého z nich můžu kopnout do obličeje. Bez odpovědi na jeho poznámku jsem ho zbraní praštila do hlavy. Ta mu s hlučným zaduněním dopadla na zem a já očima vyhledala Justinův obličej.

"Půjdu zkontrolovat kluky." Jakmile se otočil zády, nemohla jsem si odpustit myšlenku namíření té zbraně na něj. Mohla bych ho střelit a utéct. Byla bych konečně volná a mohla bych dožít beze strachu, že se jednoho dne opět objeví a unese mě. Historie by se přestala opakovat. Jenže já se nemohla přemoci a tu ruku se zbraní v ní zvednout a namířit ji na toho člověka, který mi dal tolik důvodů ho nenávidět. Najednou mě přepadla vzpomínka na prezentaci mé spolužačky na vysoké.

******

"Stockholmský syndrom je specifická pozitivní vazba a závislost rukojmích na pachatelech. Náklonnost oběti k pachateli se mění z nenávistné k pozitivní. Vytváří si ke svému únosci pouto..."

******

Jak jsem tohle tvrzení oproti sobě mohla vyvrátit? Vytvářela jsem si k Justinovi časem pouto. Jenže v tuhle chvíli jsem neměla absolutní tušení, jestli bych mohla toto svést na Stockholmský syndrom. Chtěla jsem to svést na psychickou nemoc, jenže tu byl háček. Já si k Justinovi nevytvořila pouto z jeho milého chování. Je to bipolární člověk s měnícími se nálady jako těhotná žena. 

Já si k němu vytvořila pouto, protože kdysi dávno miloval. Cítil. Byl šťastný. Já si k němu vytvořila pouto, protože mě lákala představa ho takového poznat. Chtěla jsem ho takhle poznat. Toužila jsem vidět člověka, kterého kdysi dávno znala Penelope.  Stále jsem tam se zbraní v ruce a já měla každou chvíli příležitost utéct. Ani jednou jsem se ji nechopila, protože mě to k němu táhlo. Přes všechny jizvy, co zanechal na mém těle, mě přitahoval. Poslední kapkou, byla naše noc, kdy jsme se oba dva opili a on byl celý zbitý. Každá špetka nenávisti, kterou jsem v sobě nesla celé desetiletí, jakoby se v pouhých několika dnech vytratila. Vytratila se chuť probojovat si cestu ven, ne protože bych to vzdala, ale protože jsem nechtěla. Já chtěla zůstat, přestože tu bylo nespočet příležitostí utéct, já zůstala. Nalhávala jsem si, že mě tu drží násilím, přitom to nebyla pravda.  Mé zmatené myšlenky přerušilo bručení za mnou a byli to kluci, kteří se probrali z nemilého spánku. 

"Jak jste se vyspali princezny?"

"Moc vtipný."

"Donesu vám na to led." Při cestě do kuchyně jsem silou vrazila zbraň Justinovi a rychlou chůzí odešla z místnosti. Ve vteřině jsem se vrátila s obkladem na jejich hlavy. Mezitím stihli svázat Jasona na židli. 

"No tak aspoň pro jednou tam nesedím já." Kluci si vyměnili nejisté pohledy, ale nijak na to neodpověděli. Viděla jsem jak Justin se zatnutou čelistí sklopil hlavu. Byla to ta chvíle, kdy jsme všichni jen stáli kolem svázaného člověka a neměli co říct. Místnost pohltilo ticho a napětí, které by se dalo krájet.

Julia