Druhá šance

Kapitola 1

Pamatuj si krásné chvíle, ty špatné zapomeň...

...nebo raději ne. Jen se nauč odpouštět.

Ze spánku mě vyruší něčí hlas. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jde o tichý zpěv. Docela příjemný zpěv, který se přibližuje a zase vzdaluje, proto přemýšlím, jestli se mi náhodou jen nezdá. Pomalu otevřu oči. Musím párkrát zamrkat, abych přivykla tlumenému osvětlení, přesto mě v očích zaštípají slzy. Přijde mi, jako bych spala hrozně dlouho. Mírně natočím hlavu za hlasem. Ten pohyb mi do spánků vystřelí prudkou bolest, proto zkřivím obličej. Slabě zasténám. V místnosti je šero, závěsy jsou napůl zatažené, přestože venku dávno svítí slunce, které se jimi prodírá dovnitř. Znovu zaslechnu ten zpěv. Konečně ji uvidím. Neznámou ženu, jež mi zrovna upravuje přikrývku u nohou postele.

„Ha-ló," zašeptám, ale můj hlas mě v polovině zradí. Hrdlo mám vyprahlé, v ústech nepředstavitelné sucho.

Žena zvedne ke mně skloněnou tvář a překvapeně zamrká. „Jste vzhůru."

Nepoznávám ji, ani pokoj, ve kterém jsem se ocitla. „K-de...kde jsem?" Zkusím si odkašlat, ale znovu se ozve bolest, nyní na hrudi. Trhnu sebou. Oči se mi zalijí slzy, když tenhle další pohyb vyvolá opětovné ostré píchnutí na hrudi.

„V nemocnici. Počkejte, slečno, někoho zavolám." Žena opustí spěšně pokoj, ale za okamžik se vrátí v doprovodu doktora a zdravotní sestry.

„Vítáme Vás mezi živými," řekne sestra, v jejíchž očích zahlédnu obrovskou úlevu. Doktor mi mezitím kapesní baterkou zamíří do očí a na okamžik mě tak oslepí.

„Vodu," zaskřehotám a brzy ucítím, jak mi někdo lehce zvedne hlavu a nakloní k mému vyprahlému krku plastový kelímek.

Polknu a zase se opřu do polštářů. „Co...co se stalo?"

„Nepamatujete se? Měla jste nehodu," oznámí mi doktor.

„Nehodu?"

Přikývne. „Sjela jste s autem ze silnice. Naštěstí se vozidlo zastavilo o strom, jinak to mohlo dopadnout daleko hůř."

Měla jsem autonehodu? „Jste si jistý?"

„Samozřejmě. Pochopitelně je možné, že jste tu událost vytěsnila z hlavy, ale postupně si na to vzpomenete. Uděláme pár vyšetření a hned budeme vědět víc." Doktor něco zapíše do papírů, které mu podá sestra. Chci se zeptat na to, co se stalo. Chci znát odpovědi na moře otázek, které se mi formulují v hlavě. A chci to vědět hned. Těch pár slov mě tak vysílí, že cítím, jak i přes veškerou svoji snahu zůstat vzhůru, usínám. Museli mi dát nějaké utlumující léky. Oči se mi samy zavírají, přestože je prosím, aby ještě chvíli vydržely. Neposlechnou mě.

Probudím se, když je za oknem tma. Překvapivě jsou těžké závěsy roztažené, proto můj pokoj osvětlují lampy z ulice a projíždějící auta. První myšlenka patří tomu, že se mi všechno jen zdálo. Jsem zpátky na koleji a celý rozhovor s doktorem, který mi tvrdil, že jsem měla nehodu, ne autonehodu, si vymyslel můj mozek. Jenže jakmile se snažím posadit, bolest mě donutí zůstat tam, kde jsem a já si uvědomím, že se to skutečně děje. Měla jsem autonehodu. Ať se to zdá sebezvláštnější. Rukou nahmatám tlačítko, které přivolá sestru. Je tu během několika vteřin.

„Máte bolesti?" zeptá se mě starostlivě.

Přikývnu.

„Hned se vrátím." Odběhne na osvětlenou chodbu. Za okamžik se vrátí s injekční stříkačkou a tekutinu vpíchne do infuze. Až teď si všimnu, že mám v pravé ruce kanylu. „To by mělo bolesti utlumit. Kdybyste v noci cokoli potřebovala, stačí na mě zavolat. Zítra ráno za Vámi přijde doktor Boone. Teď se snažte pořádně prospat." Jakmile sestra odejde, opět pomalu zavřu oči a zanedlouho usnu.