Under The Light Sky

the beginning

,,Bonnie už zase nestíháš do školy, tak prosím vstávej a chystej se!" Zavrčela na mě moje nevlastní matka.. No matka.. Neříkám jí mami, říkám jí normálně jménem. Neznám nikoho, kdo by nazýval přítelkyni vašeho táty mami.. A ani já jsem to nebyla.

,,Bože, vždyť to stejně vždycky stihnu na čas, Lizz!" Odpověděla jsem jí na zpátek otráveně. Lhala jsem.. Nebyla to pravda, ta má slova. I když jsem je říkala nahlas, tak neměly žádnou váhu, protože já opravdu nikdy nestíhala a na onom místě jsem dorazila třeba i s hodinovým zpožděním. Ale snažit jsem se musela, a tak hned, co za sebou zavřela dveře, jsem vstala a šla se kouknout z okna, abych věděla, jak dnes venku je. Je to taková moje ranní rutina, pohlédnout na počasí. Vždy hned poté vím, co si obléct. Okamžitě, jak jsem viděla, že dnes bude slunečný den, jsem si šla vybrat něco na sebe.

Vybrala jsem si, pro mě přirozené, černé džíny s velkými dírami na kolenou, k tomu černé tílko s bílým nápisem, které jsem si hned zastrčila do kalhot. Okolo pasu jsem ovázala červeno-černou košili.. Schválně jsem si ji nedala na sebe, protože chci, aby všichni viděli mé potetované ruce.. Přece jsem si to netetovala pro nic za nic. I přes to, že jsem věděla, že všichni už věděli, co na mé nahé kůži mám, tak jsem to ráda ukazovala. Vždy to byla má největší dominanta a já se s ní s radostí vychloubala, tak jako páv se svým peřím.

Moje cesta pokračovala do koupelny, kde jsem si své scarletové vlasy pročesala hřebenem a nechala volně vlát na mých zádech, poté vyčistila zuby a udělala své každodenní líčení.. Neboli korektor na zadělání mých kruhů pod očima z nedostatku spánku, mírnou vrstvu řasenky a lesk na rty. Nikdy jsem nebyla zastánce moc velké vrstvy makeupu.. Neříkám však, že se mi to nelíbí, jen to není nic pro mě.. A navíc v takovém podnebí jako v tom, kde žiju já, něco takového ani nosit nejde.

Okamžitě, co jsem vylezla z koupelny, jsem se koukla na hodiny a zaznamenala že je 7:50, takže zase nestíhám, nečekaně... Nebylo to pro mě překvapení.. Já nikdy nestíhám.. I když Lizz vždycky říkám, že mám plno času, tak tomu opravdu není. Kolikrát do školy vždy přijdu až na druhou hodinu. Jak už jsem naznačila. Mé pozdní příchody však nemají žádný dopad na mou docházku.. Mohla bych se i svými známkami chlubit, ale to já nedělám, nechci, aby si o mně mysleli, že jsem nějaký šprt, který se učí na každou hodinu. Ne, to určitě ne.. Popravdě, já se vůbec neučím. Tak nějak mi to v té hlavě zůstane a já vždy na písemných pracích vím, o čem píšu.

Naházela jsem si potřebné věci do mého černého batohu s cvočky.. Zahrnovalo to pár učebnic. Zbytek jsem měla ve škole, takže kolikrát ani batoh nebyl třeba. Do kapsy od kalhot jsem dala krabičku cigaret spolu se zapalovačem, který vždy někde ztratím.. Neberte mě za nějakého velkého kuřáka, ale když na to přijde, tak si zapálím a přestávám vnímat svět. Není to tak, že bych na nich byla nějak závislá, ale občas mi to i pomůže přeprat stres.. A to já i kolikrát potřebuji.

Seběhla jsem stočené schody, které vedly do obýváku a našla svého otce a tu kozatou Barbie, jak na něm obkročmo sedí a olizuje ho, jako když přijdete po jednom dni domů a váš pes vás s kmitajícím ocáskem vítá... Nechutné. Pomyslela jsem si.

Nic jsem neříkala a čekala až skončí, abych si mohla promluvit s tátou. A že jsem se taky načekala.. Trvalo to věčnost a mně došla trpělivost. Když už se mi po dvou minutách nechtělo čekat, protože to byl nedostatek času, který mě poháněl, tak jsem si netrpělivě a znuděně odkašlala..

Hned, jak mě oba poznali, tak ta Barbína slezla a táta se s lišáckým úsměvem blížil ke mně. Vzhledem k tomu, že u toho vypadal jako pedofilní třicátník, tak jsem se pousmála, což dělám jen před ním a svými přáteli.. Vypadalo to opravu vtipně a já si prostě nemohla pomoct.