Prokleti Osudem [✔️]

VII.

Starlight překvapeně vyjekla, když vedle ní cosi dopadlo do bláta a pocákalo tak její promočený a špinavý kožíšek. To cosi byl její bratr, jenž právě ztratil vědomí.

Drželi se na konci nesourodé skupiny. Do tábora zbývalo už jen pár skoků a vlky poháněla představa suchých nor, přesto se při jejím vyjeknutí ohlédli.

Modrooká vlčice sklopila hlavu ke svému bratrovi a olízla mu ucho. Když nereagoval, zkusila to ještě jednou, ale stále nic. Drcla do něj čenichem. „Firclaere!" Zvedla hlavu a ohlédla se na vlky. „Něco se s ním stalo!"

Přiběhla k nim Snow, Omega smečky. „Zřejmě jenom ztratil vědomí. Zkrocení toho požáru ho muselo vyčerpat, zvlášť když svou sílu povolal poprvé."

„Jsi si jistá?"

„Ne," přiznala Snow, „ale nenapadá mě, co jiného by to mohlo být. Musíme čekat, dokud se neprobere. Teď nic dělat nemůžeme."

Starlight neklidně švihla ocasem. Nakonec však uznala, že má Omega pravdu. Opatrně chytila černého vlka za zátylek a pokusila se ho zvednout. Smečka počkala, než kývne, že mohou jít. Prvních pár kroků se jí dařilo vlka nést, ale bezvládné tělo bylo moc těžké, mokré a špinavé, takže to nakonec dopadlo tak, že ho vláčela po zemi a potichu omluvně kňučela.

Vlezla do doupěte a vysíleně ho položila na jeho obvyklé místo. Chystala se ulehnout vedle něj, když někdo zavyl. Vylezla ven a zahleděla se na Alfu, kolem které stáli vlci.

„Smečko," začala Auária, „vím, že jste vyčerpaní, ale stále je třeba hlídat území. Zatím zmenšíme trasu; povede k začátku hor, přes les, k Písčité dolině, znova přes les a zpátky do tábora. Nechoďte za Dlouhou řeku. Hlásí se někdo dobrovolně?" Přejela pohledem po vlcích, kteří se snažili tisknout k zemi a dělat, že tady nejsou, aby nebyli vybráni.

„Já!" vyštěkla Snow. Protentokrát nikdo neměl námitky, aby hlídkovala Omega. Postupně se přidali ještě Hvězda, Lexis a Black Moon. Zbytek odešel do doupat odpočívat.

Starlight se stočila kolem Firclaera. Z vlka jakoby vycházelo mnohem víc tepla, než je obvyklé. Napadlo ji, jestli se hlídkaři nepřihlásili jenom proto, aby nemuseli spát v jedné noře s Firclaerem, ale rychle tuhle myšlenku zahnala pryč. Nebýt něco, shořela by v tom lese. Nebo by se udusila.

Zavrtěla hlavou, přitiskla se k němu a zavřela oči.

~

Bělavá vlčice sebou trhla. Zvedla hlavu a narušila tak stočenou pozici, v níž spala. Místo pod ní pokrývala jinovatka, ale ona ji rychle nechala zmizet. I během nocí bývalo horko a ona se tak mohla chladit.

Její citlivý vlčí sluch zachytil křupnutí větvičky jen o kousek dál. Spala stočená pod stromem na mechu, ale teď se rychle postavila.

Zadívala se směrem, odkud slyšela křupnutí. Teď se neozývalo nic, ale ona přesto věděla, že tam někdo je. Zavětřila. Měla nevýhodu. Kolem se rozprostírala tma, všude vládla noc a její bílý kožich ji prozrazoval.

Nic neslyšela ani necítila, až dokud nezafoukal jemný větřík. Ucítila nový pach, dotyčný byl zcela jistě vlk. Tedy vlčice. Narušitelka spánku vyskočila z houštiny a s vyceněnými tesáky přistála na Iciriny, jež se pod její vahou zřítila k zemi.

Vlčice přitiskla Ledovou duši k zemi a tesáky se přiblížila k jejímu hrdlu. Iciriny nestačila nic udělat, když vlčice odskočila a s úlekem v hlase vyštěkla: „Vždyť ty jsi skoro ještě vlče!"

Iciriny se zvedla ze země a zavrčela. „Nejsem! A co jsi vůbec zač?!"

Kožich neznámé hrál všemi barvami. Měla bílé tlapky a břicho, ale zbytek byl smíchaný z krémové, hnědé a zrzavé. Jedno oko měla světle modré, to druhé bylo značně tmavší. „Jsem Salome. Nechtěla jsem útočit na vlče, promiň. Copak tady pohledáváš?"