Prokleti Osudem [✔️]

XV.

Nechápal, co se stalo. Ještě před chvílí byla Iciriny v pořádku – a teď se náhle sesula k zemi, zcela bezdůvodně.

Překvapeně poskočil, ovšem jeho instinkty zareagovaly hned, než jeho mysli stačily dojít všechny informace. Nahrnul se k bílé vlčici. Na svém čumáku cítil horký dech. Slabý, trochu zrychlený, ale dýchala, což znamenalo, že žila. Už sd ani netřepala.

Zvedl hlavu a krátce zavyl. Jakkoli se snažil, nedokázal zakrýt mírné rozechvění a neklid, jenž ho prostupoval. Jenom střihl ušima, když z tábora odpověděla Lexis, a jemně uchopil Iciriny za zátylek. Při tom dotyku ho zamrazilo, jen aby jej vzápětí polilo příjemné horko.

Tahal. Přinejmenším dolní polovinu jejího těla vláčel po zemi, ale s Iciriny to ani nehnulo.

Skupinka, o níž při svém vytí žádal, k nim dorazila. Překvapeně zvedl hlavu, jelikož jejich směrem mířili oba jeho rodiče.

„Firclaere?" štěkla Tasty navzdory vzdálenosti několika vlčích délek, která se ale rychle zkracovala. „Proč jsi vo– u Předků!"

„Co je s ní?" zeptal se Dawn obezřetně, skláněje se nad vlčicí.

Firclaer ji opatrně položil a obrátil se k rodičům. „Já nevím," přiznal. „Jen jsem jí vyprávěl... o Prokletých... a ona se najednou začala třást a pak se složila," zakňučel.

„Dobře, dobře," ujistil ho Třetí vlk. „Nic se neděje. Zkoušel jsi ji probudit?"

„N-ne," přiznal, sklápěje hlavu. „Ale prostě jsem se lekl a ona se navíc ani nepohnula, když jsem ji tahal a..."

„Chápu," zamumlal, „dostaneme ji do tábora a zkusíme probudit až tam, jestli se nevzbudí po cestě."

Přikývl. Znova ji uchopil za zátylek, Dawn ji podebral a šli. Tasty kontrolovala, jestli vlčice nepadá, a pokud ano, upravila ji tak, aby mohli pokračovat bez zastavení.

„Co se stalo?!" vyhrklo hned několik vlků, když se vynořili zpoza stromů. Teď už Iciriny tahal jenom Firclaer, zvládl těch posledních několik skoků a za doprovodu pohledů i zvědavých otázek ostatních bílou vlčici opatrně položil do doupěte hlídkařů. Ujistil se, že stále nevnímá, načež jí přátelsky olízl ucho a vylezl ven z nory.

„Ticho, prosím!" zavelel Ohnivý dech. „Já nevím, co se stalo. Zhroutila se z ničeho nic."

„Jak jako?" zamračil se Black Moon. „Neudělal jsi jí něco?"

„Co tím naznačuješ?" zavrčel Firclaer.

„Tak se uklidníme, ano?" vstoupil do konverzace Mistrál a varovně vycenil zuby. „Není třeba se hned obviňovat. Moon se beztak jen špatně zeptal a chtěl tím říct, jestli se nemohlo něco stát, i kdyby podvědomě." Varovný tón Alfa vlka byl více než všeříkající a mladý lovec proto moudře mlčel.

„Ne," zavrtěl hlavou černý vlk. „Ne, tím jsem si jistý. Poznal bych, kdyby se má moc probudila. Vždycky to poznám. Tady jsem po ní ani nesáhl, ani mne nenapadlo na ni upozornit."

Možná o Prokletých vyprávěl, ale po moci nesahal. Nechtěl, neměl důvod. Neprobudila se ani samovolně, nepotlačoval ji. Nic.

„Nevšiml si u ní někdo nějaké změny za poslední dny?" zajímala se Auária. „Kdyby to bylo z jídla, jsme v bezvědomí všichni. Nebo alepsoň někteří další. Nechovala se Iciriny nějak zvláštně?"

„Ne, Alfo," ozvalo se trojhlasně, nepřekvapivě od nejmladších vlků ve smečce.

Červenooká vůdkyně kývla. „Třeba se probere. Firclaere, jdi si odpočinout. Lovci, jak jste na tom? Za chvíli vyrazíme na další lov."