Prokleti Osudem [✔️]

XXVII.

Za jiných okolností by ticho s velkou pravděpodobností uvítal, ale teď ho tížilo.

Netušil, jak se sem dostal, o to více, co tady dělá a na co právě hledí.

Až o mnoho hanebných úderů srdce mu došlo, že místo, jímž právě prochází, je jejich tábor, území jeho smečky.

To uvědomění způsobilo podlomení nohou a třas těla. V tlamě mu vyprahlo, vody se nedostávalo, plíce se mu stáhly úlekem a odmítaly přijmout potřebný vzduch.

Nebesa zakrývaly těžké tmavé mraky a vítr rozfoukával šedavý popel do výšin i různých stran. Popel, jenž tlustou vrstvou pokrýval holou krajinu. V místech, kde stávaly mohutné vzrostlé stromy, se teď táhly pouze nekonečné pláně.

Spálená země popukala, trhliny se táhly do daleka a rozdělovaly půdu na mnoho malých kousků. Zničená ukrutným žárem. Žíznivě přijímala krev nevinných, teď zaschnutou, tvořící fleky. Nebude to první déšť, který zarudlé značky smyje, vryly se do země jako upomínka masakru, který se zde odehrál.

Každý, kdo se o této chvíle narodí, v sobě ponese tíhu viny a vědomostí. Bez vzpomínek, pouze záblesky, jež jim nedají spát, budou je trápit a sužovat. Každé poselství něco stojí.

Necítil povrch pod tlapkami, našlapoval několik chlupů nad zemí. Snad by i jemu ublížil žár stále horké půdy.

Touto podivnou chůzí kráčel kolem vyprahlého jezera. Ze všech vodních ploch široko daleko zbyly jen krátery vyhloubené v zemi, veškeré řeky vyschly. Ušetřeny nebyly ani malé potoky a prameny. Při pohledu shora by to mohla být skvostná podívaná připomínající pavoučí síť.

Čím dále šel, tím více se mu bouřil žaludek. Tohle nebyla ta krásou oplývající krajina, jíž znal, tohle bylo pohřebiště bez jakéhokoli života, odsouzené k věčné temnotě bez kouska naděje.

Sotva došel k hranicím, zarazil se. Jindy pomyslná hranice stávající z pachové stopy rázem byla skutečná. Tam, kde na východě končilo území smečky, začínala ledová pustina.

Jakási síla ho nepustila za hranici.

Svět rozdělený na dvě části. V jedné panuje třeskutý mráz, v druhé spalující žár.

Ale v žádné nezůstal život.

Nerad se budil ze snů. Věřil, že v sobě nesou určitou zprávu, něco, co mu jeho podvědomí chtělo prozradit. A věřil také, že se prostřednictvím snů dostane blíž k Předkům.

Ale probuzení z tohoto snu nadšeně uvítal.

Tedy do doby, než si uvědomil, že ho obklopují plameny.

Urychleně se vyhrabal na nohy, ale s úlevou zjistil, že oheň nepálí, pouze jemně hřeje, nora, potažmo tábor, nehoří, vlci poklidně spí a nikde není jediná známka popela.

Pak ucítil bodnutí.

Vnímal jakýsi prapodivný tah, jehož si nemohl nevšímat. Svou dotěrností dráždil jeho mysl, poutal vlkovu pozornost k sobě a neustával. Nutkavá potřeba vyjít před noru.

Nevzdoroval, beztak se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu, přesvědčit se, že odnikud nestoupá dým.

Z nějakého důvodu se mu nedařilo přeměnit zpět – možná se o to ani nepokoušel tak, jak by mohl. Přesto snížil jas svých plamenů. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy místo lesa hoří jeden strom. I přesto svou září působil jako trn v oku, vzhledem ke tmě, která panovala venku.