Prokleti Osudem [✔️]

XXXIX.

„Starlight?"

Něco nebylo v pořádku. Cítila to ve vzduchu, viděla, jak sebou bílá vlčice najednou škubla a zastavila. Její pach se změnil, zesílil. „Starlight?" zopakovala nejistě.

Žádná odpověď.

„Starlight, jsi v pořádku?"

Tiché hluboké zavrčení, tak dunivé, že téměř otřásalo zemí pod jejich tlapkami. „Prokletá."

Zděšeně na ni zírala. „Starlight? Starlight!" Panika v jejím hlase rostla s každým slovem.

Vytí.

Vztek.

„Co se děje?!"

Ostré drápy a tesáky.

Rudá krev.

„Ledová vlčice."

Iciriny prudce otevřela oči. Cukla sebou a vyskočila na nohy, zuřivě lapajíc po dechu, jenž jí šok vyrazil z těla.

Kůže pod kožichem ji svrběla, jako kdyby se v okolí nacházelo nebezpečí, ale jak tak těkala pohledem ze stromu na strom, nenacházela nic jiného než dřevo, listoví a rozjasňující se světlo.

Zhluboka se nadechla. Podobné útržky mívala od toho nejasného večera útoku, ale doposud nerozluštila, co jí její sny chtějí sdělit.

Zvedla přední tlapku a přejela si jí po pravém oku, aby z něj vytřela ospalky. Usuzujíc, že již znova neusne, poklesla na předních tlapkách, aby si protáhla tělo, načež se narovnala a přenesla váhu těla na přední tlapky, aby si mohla protáhnout i ty zadní.

Když už měla být vzhůru v tak hříšný čas, nehodlala jej strávit přemýšlením. Ostatně, teď byla samotář, a kořist se neuloví sama.

Neměla sice největší a ani nejvýhodnější loviště, ale les rozprostírající se všude okolo ní přeci jen zaštiťoval proti úplnému hladovění. Nejvíce lovné zvěře se vyskytovalo právě zde, ale kde byla kořist, tam byli i lovci, o čemž svědčil i pach zvědavé lišky, jež včera zachytila.

Dnes se však zdálo, že svým vlastním pachem lišku zastrašila, což bylo jedině dobře. Pro vlky lišky sice nebyly zrovna velkými protivníky, ale souboj s nimi byl přesto nemilý, a když se mu jeden mohl vyhnout, proč by dělal přesný opak? Za částečnou nezpůsobilost, jakkoli dočasnou, při lovu i proti případnému silnějšímu protivníkovi, jeden souboj s drzou liškou opravdu nestál.

Spokojená, že se nejspíše vyhnula zbytečné rvačce, jala se průzkumu okolí, hledajíce tentokrát již ne nebezpečí, ovšem stopy zvěře, pachové i zanechané v hlíně. Se svými schopnostmi si mohla vyskakovat na největší nepřátele vlků a ulovit jelena samotná by nebylo nic těžkého. Ovšem jakožto správný vlk, i ona věděla, jak lovit bez své magie, a při lovu se na ni nerada obracela.

Protože lov byl něco, co mohla dělat jako každý jiný obyčejný vlk. Tak proč se obírat o ten pocit vzrušení, jenž jí koloval tělem, na chvíli zapomenout, že může uhánějící srnu prostě zmrazit na místě, a místo toho nechat zaplavit mysl strachem, že jí kořist uteče a ona se nenasytí, a právě onen strach ji popožene ještě k rychlejšímu běhu, jakkoli nemožné se to zdá? A jakmile svou kořist skolí k zemi a usmrtí ji, proč se ochudit o pocit uspokojení ze sebe samé, že zvládla přežít další den jako samotář, že nepotřebuje schopnosti a vystačila by si jako každý jiný vlk?

Nebylo to tak, že by své schopnosti neměla ráda. Naopak, ona je milovala. Užívala si každou chvíli, kdy je mohla volně používat, aniž by čemukoli či komukoli ublížily, milovala, když jí krev v žilách mrzla kdykoli povolala svůj led, ale zároveň se i bála.

Bála se, že když svůj led přivolá, vymkne se jí její moc z tlapek.

Bála se, že ublíží svému okolí tak, jako nevědomky ublížila Starlight.

Od svého znovu-útěku účelně nepřivolala své schopnosti. Nesahala po svém sněhu a ledu, ale to neznamenalo, že se neobjevoval sám od sebe, kdykoli se příliš ponořila do toku svých myšlenek či vzpomínek. Budila se v podobě Ledové vlčice, aniž by v ní usínala, a stromy i zeminu pokrývala námraza. Když se někdy příliš nadchla při lovu, zanechávala za sebou dokonalé sněhové otisky svých tlapek. Pouze drobný náznak jejích schopností, jen ochutnávka, ale ona si byla moc dobře vědoma, že se každou chvíli může jemný poprašek sněhu pokrývající listy stromů změnit v zuřivou sněhovou vichřici.

Iciriny zatřepala hlavou a naštvaně zafuněla, když koutkem oka zahlédla, jak jednu rozkvetlou květinu pokryl led a proměnil ji v krystal, jež pod světlem Kotouče vrhal na zem několik různých barev. Přesně nad tímhle teď přemýšlela – a už to tady bylo zase!

Její neradostnou náladu však rychle odfoukl jemný teplý vítr, jenž s sebou přinesl i pach krkavce. Zvědavě vztyčila uši a zavětřila, aby zjistila, jakým směrem přesně se má vydat. Ulovit ptáka byla výzva, která navzdory nejedlému peří stála za to.

Pár úderů srdce setrvala nehybně, načež vyběhla na sever za pachem. Jakmile se přiblížila natolik, aby ji krkavec mohl slyšet, zpomalila a zvolila jemný krok, jenž později nahradila plížením.

Skryla se v houští na pomezí lesa a planin, kde krkavec hodoval na mršině, jíž podle kožichu i zbytků odhadovala na zajíce. Mohla jen doufat, že pták po jídle nebude tak obratný, a že věnoval svou plnou pozornost kořisti a ne okolí.

Věděla, že si musí dávat pozor na drápy a zobák. Při svém putování již narazila na vlka, jenž za svou lehkomyslnost při lovu dravého ptáka zaplatil okem, a ona se o zrak, i kdyby jen na jednom oku, připravit nechtěla.

Dávala si pozor, aby nešlápla na nějakou větvičku či nezašustila trávou. Počkala si, než krkavec přehopká u mršiny tak, aby k ní stál zády, a plnou rychlostí vyrazila ze své skrýše.

Krkavec si jí všiml, až když byla jen jeden skok od něj, ale nestačil se ani přetočit, když mu tesáky sevřela okolo těla. Okamžitě se pokusil uvolnit svá křídla a v protiútoku zaťal své drápy do srsti na její hrudi, ale ani palčivá bolest nepřinutila Iciriny pustit kořist.

Než se krkavec stačil přetočit, aby mohl svým zobákem dosáhnout její tlamu i oči, přichytila si ho oběma tlapkami k zemi a prudkým škubnutím jej usmrtila zlomením vazu.

Ledová duše spokojeně zavrčela, upouštějíc mrtvého ptáka, aby z tlamy vyplivla černé peří. Vrhajíc krátký znechucený pohled na mršinu, do níž během svého útoku šlápla a která opravdu bývala zajícem, opět uchopila svého uloveného krkavce a s hlavou i ocasem hrdě vztyčenými se odebrala jen o kousek dál do lesa, kde ulehla do měkkého mechu a jala se z ptáka oškubávat peří.

Z hrdla se jí vydralo spokojené zakňučení, když se konečně dostala k masu a mohla jej ochutnat. Maso chutnalo o to lépe, když jej ulovila bez své magie. Byla ráda, že se jí podařilo něco ulovit hned na první dobrou, dnes po tom snu neměla náladu na nějaké dlouhé toulání a nahánění zvěře.

Když se zanedlouho vracela zpátky ke svému novému pelechu, nezapomněla cestou označit ani své dosavadní území, jež si jako samotářka nárokovala.

Na své přespávací místo, jež sestávalo pouze z uleželé trávy a mechu, nikoli vyhrabané nory, se vrátila brzy, Sluneční kotouč vysoko na nebi. Rozhodla se si na chvíli zdřímnout a načerpat síly, aby mohla později procvičovat své schopnosti a mít je pod větší kontrolou.

Jenže klid jí na dlouho dopřán nebyl. Nemohla uběhnout víc než čtvrtina odpoledne, když ji z polospánku vyrušil zvuk kroků. Prudce otevřela oči a instinktivně vyskočila na nohy, hřbet již zježený. Nahrbila se, aby působila vyšším dojmem. Její mysl vyhodnotila situaci jako nebezpečnou a ona plynule změnila podobu. Z hrdla se jí vydralo varovné zavrčení, jež zakolísalo překvapením, když zachytila známý pach.

Mezi stromy zahlédla známý odlesk černé srsti a k jejímu hlasu se připojilo tiché, ovšem ne bojovné, spíše varovné zavrčení. „Iciriny."