Prokleti Osudem [✔️]

XLIV.

Tohle nevyšlo, jak zamýšlel.

To vůbec nevyšlo, jak zamýšlel.

Z hrdla se mu dralo hlasité vrčení. Měl vztek. Měl vztek na Starlight, že to uspěchala, na sebe, že se mu nepodařilo dosáhnout svého, měl vztek na Iciriny, která ho tvrdohlavě neposlouchala a odmítala spolupracovat.

Zpropadená Ledová vlčice a její tvrdohlavost.

Zpropadený Ohnivý vlk a jeho horkokrevnost.

Oči mu stříbrně zářily, když na volném prostranství, kde ho nikdo neviděl ani neslyšel, nechal vztek volně plynout. S každým dalším krokem za sebou v zemi zanechával stopy po tlapách i drápech. Zvedl hlavu a zplna zavyl, vkládaje do toho veškerou frustraci, jíž cítil.

Tak jo, Moone, mysli, přikázal si nakonec. Odmítá s tebou spolupracovat jeden z nejmocnějších vlků, kteří kdy kráčeli po světě. To není nic, co bys nezvládl. Je to jenom jedna vlčice.

Jedna vlčice se silou, jíž nakonec ani Guawali nemohli konkurovat.

„Je to jenom jeden malý problém," mumlal si pro sebe. „Jedna překážka v cestě, vypořádáme se s tím. Ona je sama, my se Starlight dva. Známe ji, zvládneme to. Jenom malý problém."

Koneckonců, ještě mohlo být hůř.

~~~

Bylo hůř.

Měl pocit, že se mu Předkové snad vysmívají za neschopnost, že ho trestají za jeho selhání. Musel se sám sebe ptát, čím je naštval – čím naštval Osud, že mu pod tlapy házel klacky.

Věděl, že je něco doopravdy špatně, ještě než překročil hranice území. Cítil Starlight, vnímal, že je její mysl opět jasná a čistá, ale zároveň s tím vnímal i její obavy a starosti a zlost. A přestože byl rád, že ji po dlouhé době zase plně cítí, bylo tady ještě něco jiného. Něco, co se mu zahryzávalo až do morku kostí a svou přítomností mu oznamovalo, že je něco doopravdy špatně.

Znal ten pocit důvěrněji, než by se mu líbilo, ale tak jako tak si na něj nikdy nezvykl. Ani nemohl, protože stejně mu nakonec neprozradil, co je vlastně v nepořádku.

Občas proklínal schopnosti Strážců, jimiž byl při narození obdarován. Na první pohled působily úžasně a užitečně, ale ve skutečnosti jej akorát zneklidňovaly.

Už zdálky slyšel zmatečné vytí, při němž mu tuhla krev v žilách strachem a obavami, proč v táboře panuje takový povyk.

A záhy zjistil, že povyk je vlastně hodně slabé slovo.

V táboře panoval naprostý chaos.

Vlci pobíhali ze strany na stranu, štěkali jeden přes druhého a nezdálo se, že by se v brzké době chystali utišit. Veškeré snahy Alfa páru přišly vniveč, nikdo je ani Betu neposlouchal.

„Co se tady u všech Předků děje?" vřískl rozhněvaně.

Jeho slova zapůsobila okamžitě. Možná za to mohla nečekanost, možná to, že využil svých schopností, aby do svého hlasu vložil větší razanci. Ať tak či onak, všichni se na něj jako jeden obrátili.

„Jste slyšet přes půlku území, co se –"

„Proč jsi překročil hranice, Moone?" přerušil ho Mistrál. Odpověděl si ovšem sám, když se zhluboka nadechl a rozpoznal pach, který se mu držel na kožichu. Vycenil tesáky. „Proč jsi vyhledal Iciriny?"

„Se vší úctou, Alfo, to teď není důležité," zavrtěl hlavou. Lehce se ovšem pokrčil na předních nohou, aby dal najevo, že svá slova myslí vážně. „Potřebuji vědět, co se stalo."

„Já ti řeknu, co se stalo," zasyčela Starlight, pomalu vylézajíc z nory. Několik vlků zalapalo po dechu a překvapeně vyjeklo – ať už radostí nebo zděšením, na tom nesešlo –, zatímco ona pomalu, přesto sebejistě kráčela k němu.

Ani to mu ovšem nezabránilo, aby k ní přiskočil a podepřel ji ze strany. Starostlivě si ji prohlédl. Na první pohled vypadala v pořádku; všechna zranění, které Iciriny způsobila, se zahojila a zbyly po nich pouze jizvy, pokud vůbec. Ale stále byla slabá, nevěřila svým vlastním tlapkám a oči měla matně zastřené. „Neměla bys stát, Light," zamumlal. „Ne když ses teprve před chvílí probudila."

Vlčice po něm loupla očima. Proč mají všichni nutkání mi dávat přezdívky? zeptala se ho v duchu, ovšem nahlas řekla: „Musím, Moone. Už nadále nemůžu zůstávat v bezvědomí, rozhodně ne teď."

„Proč? Co se stalo?"

„Copak to necítíš?" špitla. „Rozhlédni se kolem sebe. Zapátrej po spojení. Moone, neprobudila jsem se přirozeně. Prokletý mě vytrhl ze spánku."

Vyděšeně se rozhlédl kolem. Nemohl si nevšimnout, jak smečka utichla a naslouchala jejich zdánlivě nesmyslnému rozhovoru, ale o ně se teď strachoval nejméně. Zuřivě, beznadějně pátral očima, ale když nenašel, co – když nenašel, koho hledal, stáhl uši k hlavě. „Ne," vydechl. „Ne. Ne, ne, ne, řekni mi, že se tohle neděje."

Starlight se na něj dívala se stejným zoufalstvím, jaké cítil on sám. „Nepřála bych si nic jiného, ale tohle je pravda. Firclaer je pryč. Moone, Ohnivý Prokletý je v trapu a Ledová společně s ním."

„Jak je to dlouho?" zasykl horečně.

Přitiskla uši k hlavě a ocas stáhla mezi nohy. „Já nevím," zakvílela. „Když jsem procitla, byl už za hranicemi. Neviděl –"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Neměl jsem ani zdání, že je pryč. Musel se mi vyhnout, nejspíš zvolil jinou cestu."

Chtěl se ptát, jak je možné, že ho nikdo neviděl. Proč mu nikdo nezabránil v odchodu, když byl tábor plný vlků. Jenomže věděl, že ačkoli se Firclaer poddal své ohnivé stránce, nedělalo to z něj hlupáka. Věděl, jak vyklouznout z tábora a vyhnout se hlídce, zejména když nikdo nečekal, že by opustil smečku. Ne po jeho skoro útoku na Iciriny, ne když byla Starlight zraněná.

Ale stalo se a nikdo tomu nezabránil. Oni tomu nezabránili.

Black Moon poraženě svěsil hlavu. „Co jsme to udělali, Starlight?" hlesl zmoženě. „Měli jsme jeden úkol. Jeden. Všechno vycházelo, ale teď?"

„Je to moje vina," zašeptala zničeně. „Měl jsi pravdu. Uspěchala jsem to. Nebyli připravení – a Firclaer méně než Iciriny."

Okamžitě drcl hlavou do té její. Věděl, že mu oči stříbrně září, protože slyšel vlky okolo překvapeně vydechnout a ustoupit, a Starlight jej po krátkém váhání napodobila. „Není to tvoje vina, Light," pronesl pevně. Tiše, přesto se jeho hlas rozléhal. „Náš úděl je obtížný a ani my nejsme neomylní."

„Jenomže naše selhání může způsobit konec všeho, co známe. Sám to víš. Slyšel jsi Proroctví. Viděl jsi to, stejně jako já. Nemůžeme si dovolit chyby. Už tak jsme jich udělali více než je zdrávo."

„Starlight –"

„Já už to nevydržím," vložila se do toho Tasty. Stála hned vedle svého druha a s očima vytřeštěnýma hleděla na svou dceru. „Co se tady děje? Proč máte takové oči, o čem to mluvíte, co se děje s Firclaerem, jak je možné, že jsi vzhůru a stojíš –"

Dawn jemně zavrčel a olízl jí ucho. „Klid, Tasty, jedno po druhém. Dýchej zhluboka."

Moon si olízl tlamu a naklonil hlavu v otázce. Jsi připravená jim to říct?

Druhá Strážkyně přikývla. Byla jen otázka času, než na to přijdou. A teď se to více než hodí.

„Řekneme vám, o co jde," souhlasil tedy. „Nesmíte nás ale přerušovat. S každým okamžikem ztrácíme čas. Už to začalo."

Agilli naklonila hlavu na stranu. „Co začalo?"

„Proroctví," odpověděla Starlight netečně. „Ohnivý vlk brzy svede boj s Ledovou vlčicí, a jestli tomu nezabráníme... pak se můžeme jenom modlit, aby Předkové stáli při nás."