Prokleti Osudem [✔️]

XLVI.

Na to, jak velké haló jsem kolem toho dělala, mi teď do konce příběhu zbývá už jenom šest kapitol. Eh... ups?

Všechno měl v mlze.

Nic nedávalo smysl, ale jako by na tom ve výsledku ani nesešlo. Klad jednu nohu před druhou, aniž by vnímal únavu, která prostupovala jeho tělem.

V hlavě měl jediný cíl. Úkol, jehož splnění mu konečně přinese klid v duši i mysli.

Nebo... nebo ne?

Ledová je nepřítel. Najdi ji, zabij ji. Rozpárej jí hrdlo a sežehni na popel.

Potichu zavrčel, jeho ohnivý kožich zaplál jasněji a zlaté oči mu těkaly sem a tam po krajině. Jeho moc se probudila, plameny vyšlehly před něj a sjednotily se v přízračnou podobu jeho nepřítelkyně.

Jenže ve své hlavě neviděl ledový kožich ani modré oči; místo něj si plamennou podobiznu Prokleté přetvořil na zářivě bělavý kožíšek a fialové oči, jež hřály skrytými city.

Svaly na těle se mu napjaly a on krátce, zoufale zavyl. Toužil se k té vlčici natáhnout, být jí nablízku, chránit ji a milovat. Družka, křičely na něj všechny instinkty, které v sobě měl. Dostaň se k ní!

Cukl sebou, když ucítil tah neviditelného pouta, jež ho s Iciriny vázalo. Zavřel oči a zaryl drápy do země, protože mířilo stejným směrem, odkud vnímal Ledovou vlčici.

„Ne," zasykl. „Ne, ne..."

Nahrbil se, celým tělem mu projel třes. Dvě jeho části, tak podobné a zároveň odlišné, spolu bojovaly, přely se o moc a nadvládu nad jeho myslí.

Na maličký okamžik se veškerý oheň vypařil a jeho černý kožíšek splynul v okolní tmě. Jediné, co ho prozrazovalo, byly smaragdové oči.

A pak se objevila jiskra, která znova zažehla jeho tělo. Zazářil jako ta nejjasnější hvězda a vystřelil kupředu.

Ne, ne –

„Ano," zasykl hrubě. „Cítím tě, Prokletá."

Snažil se bojovat. Ta část, která si stále vzpomínala na Icirinin laskavý úsměv i jemný, tichý hlas, ta část, která toužila schoulit se k ní a čistit jí kožíšek, ta část, která nezapomněla na to, co pro něj ona vlčice znamenala – tahle část s beznadějnou zuřivostí stále bojovala.

Ale s každou zaječí délkou, kdy postupoval ve své cestě a kdy se pouto mezi nimi napínalo a vábilo je k sobě, nabírala jeho ohnivá moc na síle a ten kousíček jeho duše toužící po své družce slábl.

Zabij ji, Ohnivý. Je nebezpečná. Ledová Prokletá ublíží tvé milované.

Zasykl. Hnal se lesem a osvětloval krajinu jako Luna nebe a vnímal, jak blízko je.

Už netrvalo dlouho, než ji ucítil. Její pach mu dráždil všechny smysly, svrběl ho v čenichu a rozprouďoval krev do celého těla. Známá, lákavá vůně, z níž se mu sbíhaly sliny.

Nemůžu se dočkat, až ti prokousnu hrdlo a ochutnám tvou krev.

Předci i Osud stojí na mé straně, Ledová. Nemůžeš mě zastavit. Naplním Proroctví, i kdyby mě to mělo stát vlastní duši.

Poznal okamžik, kdy vstoupil na její území.

Cítil její magii. Jako kdyby na něj neustále pokřikovala, jako kdyby zpívala nepřeslechnutelnou melodii, jež se měnila v bojovný pokřik.

S výdechem před sebe vyslal vlnu ohně, který ovšem nepálil. Bylo to varování a výzva. „Postav se mi a bojuj, Prokletá," zašeptal.

Odpověděla vlastní ledovou vlnou, ale to její ho zastudilo pod kožichem a rozfoukalo jeho plameny. Zlomyslně se usmál a znova vyběhl, následoval její moc.

Jenomže když doběhl k jejímu doupěti, nebyla tam. V jejím malém hájku zůstala jen tenká vrstva jinovatky a tam, kde spala stočená v klubíčku, se ve světle Luny třpytil sníh.

Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Ještě před chvílí tady byla; z tohohle místa mu odpovídala, to mu prozradil její pach.

Potichu, zlověstně se rozesmál. „Chceš si hrát, Ledová?" broukl do ticha. Jeho plameny zapraskaly vzrušením, které mu kolovalo v krvi. „Tak si budeme hrát."

Znova se rozběhl. Nechal pouto mezi nimi, aby ho navádělo. Neuháněl, dával si na čas. „Myslíš si, že mi můžeš utéct?" štěkl. „Myslíš si, že se přede mnou můžeš schovat? Snadno jsem tě našel navzdory dálce, která nás dělila. Vím, že to cítíš. Vím, že všechno v tobě touží mi skočit na záda, že mi chceš zabořit tesáky do masa a trhat a rvát. Toužíš po tom mi zmrazit krev na led a pak ji pouhou myšlenkou roztříštit a dívat se, jak pomalu umírám."

Zatočil doprava, lehounce zrychlil. Přestože si jejich hru na predátora a kořist užíval, jeho trpělivost byla velice omezená. „Ptáš se, jak to vím, Prokletá?" Přeskočil sněhem pokrytý spadlý kmen a sníh zasyčel, když vlivem ohně roztál. „Protože i já toužím po tom samém. Už dny snívám o tom, jak ti budu ohřívat krev v těle a naslouchat tvému nářku, protože tvůj chlad nezmůže proti mému žáru nic."

Stále se mu nedostávalo slovní odpovědi, ale to ho neodradilo ani nezastavilo. Koneckonců, Ledová měla roli, kterou si musela zachovat – předstírala, že má plnou kontrolu nad situací, jak to ti zlí vždycky dělají. „Můžeš odpovědět, má drahá. Tak jako tak moc dobře vím, kde jsi. Stejně jako víš ty, kde jsem já. Osud věděl moc dobře, co dělá, když nám nadělil naše schopnosti. Nemohl by přece dovolit, abys mi unikla, že?"

Náhle vystřelil, hbitě jako dravý pták, který zahlédl kořist. Prudce zabočil doleva, prokličkoval mezi stromy a za doprovodu zuřivého řevu jako ohnivá smršť vyskočil zpoza křovisek.

Narazil přímo do boku Ledové vlčice, která pod jeho vahou padla k zemi. Tesáky se zablýskly, dvojí vrčení se smísilo v jedno a vzduch okolo syčel, když se led střetl s plameny.

Firclaer dokonale využil svého překvapivého útoku a nedovolil jí, aby se postavila. Tlapkami držel Prokletou pod sebou, svou vahou jí drtil hrudník a připravoval o vzduch a tesáky držel jen těsně nad jejím hrdlem.

Zlaté oči se střetly s modrýma, v nichž se zračil šok a bolest a naprostá nevíra.

A on se jenom znova potichu rozesmál a jeho hlas byl hrubý, když na ni laškovně, divoce zavrčel. „Našel jsem tě."