Prokleti Osudem [✔️]

XXXIV.

Zkoušky a testy budou moje smrt, přísahám. V pondělí mám závěrečnou zkoušku z keyboardu a vůbec, ale VŮBEC to neumím. :)

Malá bělostná vlčice opatrně ťapala okolo. Na svých drobných nožkách se stále držela nejistě, ale to jí nezabránilo ve zvědavém prozkoumávání všeho možného. Brzy zjistila, že pád nebolí tolik, jak by mohl, a když náhodou nedokázala své neposedné tlapy ovládnout a rozplácla se na zemi, stačilo se jen převalit, aby její packy nebyly zamotané do sebe, a pak se mohla opět postavit a nadále pokračovat v prozkoumávání jeskyně. Občas zkoušela i poskočit, byť mnohokrát dopadla přímo na čumák. V takových případech jen zavrtěla hlavou, počkala, dokud se svět zase nesrovná, a začala se svou činností nanovo.

Tohle ji však přestávalo bavit. Jeskyni měla prozkoumanou skrz na skrz a znala každé její zákoutí. Tak moc toužila podívat se do světa tam venku.

Jeskyně skrývající se pod skalním převisem měla výhodu výše položeného místa. Stačilo jen vykouknout ven, aby viděla do dálky. Někdy však krajinu zahalovala hustá bílá mlha nebo sněhová vichřice. Při bouřích ji její matka vždycky zahnala do nejzazšího kouta jeskyně, kde se společně stočily do klubíčka, aby se vzájemně zahřály, a vyčkávaly, než pohroma, jež vždy zahalila pachy i stopy lovné zvěř, přejde.

Sněženka sice věděla, že bouře jsou špatné a snižují možnost ulovení kořisti a přežití celkově, ale měla tyhle časy ráda. Její matka byla všude okolo ní a ona se cítila v bezpečí a vždy potichu poslouchala příběhy, které jí vyprávěla.

Dnes však bylo nebe čisté a bez mráčků a dospělá vlčice opět venku lovila. Znuděné vlče se čím dál tím více přibližovalo k okraji jeskyně. Měla zakázáno bezpečí doupěte opouštět, ale ona toužila porozhlédnout se kolem, proběhnout po udusaném sněhu. Chtěla nasát neznámé pachy a oddat se instinktům divokého lovce.

Ani si neuvědomila, kdy přesně učinila poslední kroky vpřed, ale najednou prostě stála před převisem a shlížela na krajinu pod sebou. Stačilo by jen seběhnout cestičku hned vedle ní a mohla by se připojit ke své matce. Třeba by ji vystopovala, vždyť její pach znala nazpaměť!

S rozšířenýma očima pohlížela na vysoké stromy, jejichž špičky dosahovaly až sem nahoru. Sama od sebe zavlnila ocasem ze strany na stranu, naprosto vzrušená tím pohledem. Nozdry čenichu měla roztažené a snažila se mírnit ten příval pachů, jež s sebou přinášel studený vítr.

Otočila hlavu, když mezi všemi těmi vůněmi dokázala rozpoznat její matku. Udělala ještě několik kroků dopředu, stála skoro u kraje plácku před převisem. Kdyby jí podjely tlapky, spadla by dolů. Sráz sice nebyl prudký, ale i tak by to bolelo a jí by se mohlo něco stát.

Chvíli pátrala pohledem, než ji uviděla. Žlutooká vlčice s sebou táhla srnu a pomalu stoupala po cestičce vzhůru. Sněženka radostně vyštěkla, lov byl úspěšný a ony měly co jíst.

Matce ten zvuk samozřejmě neunikl. Okamžitě pohlédla vzhůru, žluté oči vytřeštěné strachem. „Sněženko, vrať se zpátky do nory!" přikázala, načež opět popadla srnu a rychleji než kdy dřív i s ní vyběhla zbývající vzdálenost.

Upustila úlovek před vstupem do jeskyně a popadla své malé nezbedné vlče za zátylek. Přenesla ji do bezpečné vzdálenosti rovnou dovnitř a teprve potom pustila, načež se k ní starostlivě natiskla a olízla jí čumáček. „Maličká, nepamatuješ si, co jsem říkala? Opatrně. Jsi moje všechno a nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo."