Prokleti Osudem [✔️]

XXIX.

Já říkala, že nebudete čekat dlouho. :D
Mimochodem, tahle kapitola se psala sama (doufám, že to podle toho taky bude vypadat), stihla jsem ji za jeden den a je asi nejdelší ze všech. :D

Věděla, že je něco jinak, než být má, ještě předtím, než se naplno probudila. Kromě toho, že se v okolí změnily pachy, jež značily jiné prostředí, cítila chlad a hlínu. To bylo podivné, vždyť jak by mohla cítit zeminu, když ji doposud překrývaly vrstvy sněhu?

Další nechápání přišlo jen chvíli po tomto uvědomění. Hlasy, které k ní doléhaly, byly moc vysoko.

„Nepraštili jste ji až moc?"

„Třeba je mrtvá."

„Ale kdepak mrtvá, jen spí. Myslíš snad, že bychom se plahočili s mrtvolou?"

„Co po ní hodit kámen?"

„My ji nechceme zabít." Krátké varovné zavrčení následované rozhodným: „Přinejmenším ne zatím. Stále je Prokletá a nevím, jak vy, ale já proti sobě nechci poštvat Předky, natož Osud."

Ležela zcela nehybně, poslouchala. Nedokázala rozpoznat hlasy, ačkoli jí nějaké přišly povědomé, ovšem na to, aby je poznala, moc splývaly s taktéž známými hlasy, které si mysl doplnila. Bylo nemožné, aby právě teď slyšela Firclaera, přestože předtím viděla černou srst... Nebo snad ne?

„Není pozdě na tohle myslet, když jsme ji už omráčili?" Ať mluvil kdokoli, sarkasmus z jeho hlasu jenom odkapával.

Odfrknutí. „Stejně je to Ledová vlčice. Je zlá. Komu by její smrt ublížila?"

Slyšet tahle slova, byť od někoho, koho stále nedovedla pojmenovat, bolelo. Nemohla to být její smečka!

Rozhodla se, že zjistí, kdo na ni zaútočil. Pokusila se pohnout ztuhlými končetinami, otevřela oči.

A okamžitě znova ztuhla zděšením, když jí výhled kazilo cosi tmavého.

Útroby se jí stáhly zděšením. Pohřbili mě zaživa! blesklo jí hlavou. Proto je slyším seshora.

Jediné štěstí, že v sobě udržela zděšené vyjeknutí. Kdyby mohla, zakrývala by si tlapkami hlavu studem. Pronikalo k ní příliš mnoho světla, než aby mohla být zakrytá hlínou, a když se nadzvedla, sjela z ní jemná vrstva sněhu.

Ach, jaká hanba pro ni samotnou, nepoznala-li ani, co ona ovládá.

Hlasy utichly. „Probudila se?"

„Co myslíš, když se hýbe?"

Malátně se posadila a při tom pohybu ze sebe shodila i zbylý sníh. Hlasy nahoře utichly, ozývalo se jen tiché dýchání a vrčení.

Záhy zjistila, že s tím pohřbíváním nebyla tak daleko od pravdy. Ležela v malém prostoru, obklopena hliněnými stěnami a čerstvým sněhem. Jinými slovy, ležela v jámě. Pravda, sice ne hluboké, aby ji zde mohli bezpečně uložit a vyskočit zpět, ale rozhodně se nacházela v dost nevýhodné pozici pro útok. V podstatě byla obklopená ze všech stran cizími vlky a oni ji mohli snáz shodit zpět dolů, kdyby se sápala ven.

Záři Slunečního kotouče vysoko na nebi zastínily dvě hlavy nakukujících vlků, které se však po varovném zaštěknutí někoho s vyšším postavením stáhly.

Dost už bylo tohohle hraní si na schovávanou, ona musela ven a navíc chtěla zjistit, proč ji vlci omráčili a hodili sem, a kdo vlastně jsou.

Postavila se a nakrčila čumák nad tím stísněným prostorem. Tak tak že se tam vešla, ocas musela potupně stáhnout pod nohy. Seshora se ozvalo uchechtnutí, které jen potvrdilo její domněnku, tudíž že zatímco ona nevidí je, oni na ni mají dobrý výhled.