XVII.

1.1K 151 232
                                    

Tak schválně, kam spadáte? Do #BlackMoonArmy nebo #FirclaerArmy? xD
Jo a zkuste vymyslet nějaký shipname. :P

Následujícího dne se již znova zařadila do dění ve smečce. I jako dne předchozího se probudila s Firclaerem za zády, ačkoli tentokrát ne v tak těsné blízkosti.

Cítila se mnohem lépe než včera, hlavně nebyla tolik unavená. Tělo ji bolelo, ačkoli netušila, jak je to možné, když se vlastně nehýbala, ale možná to bylo způsobeno právě ztuhlostí. Bolest však byla běžná, ne taková, aby se nedala zvládnout.

Vyslechla si ranní hlášení, a když Lara rozřazovala hlídky, sama se přihlásila na první. Nenechala se odradit ani zjištěním, že půjde společně s ní, ačkoli po boku první hlídkařky ještě území neobcházela. Ovšem co nezkusí, to nezná, a Lara nebyla až o tolik příček výše.

Byla to neskutečná úleva, když si konečně mohla protáhnout nohy. Občas popoběhla dopředu, prozkoumala okolí, a pak se vrátila zpět k druhé bílé vlčici, která ji pobaveně sledovala. „Už jsi v pořádku?"

„Myslím, že ano," přikývla. „Alespoň se cítím tak nějak normálně. Doženu, co jsem zameškala, s tím počítám. Vezmu si hlídky i za ostatní."

„No no," mlaskla Lara. „Zase se nepřepínej, ať se nezhroutíš znovu."

Zavrtěla hlavou. „Řekla bych, že se to podruhé již nestane."

Lara pozorovala Iciriny, kterak znova popoběhla dopředu, jen aby šlápla do louže plné vody, jíž krylo listí a jehličí a tvářilo se, že se pod nimi skrývá pevná zem. Uskočila, zvedla promočenou tlapku a párkrát si jí olízla, krčíc čenich nad pachutí bláta.

Stejně jako ostatní ji zajímalo, co způsobilo náhlou ztrátu vědomí této mladé hlídkařky. Buď to Iciriny nevěděla, a nebo nechtěla, aby důvod znali ostatní. Lara si nebyla jistá, ovšem přikláněla se k první možnosti. Doufala, že je vlčice již v pořádku a nic vážného se jí nestalo.

Vzhlédla k nebi, kde se znova hromadily černé mraky, a potichu vzdychla. Poslední dobou pršelo celkem často. Nepřekvapivě, když byl podzim. S každým dnem se ochlazovalo a bylo jen otázkou času, kdy bouřkové mraky nahradí šedavé a napadne první sníh.

Také právě proto měli hlídkaři povolení lovit nějaké menší živočichy, jakými jsou třeba zajíci či ptáci. Mohli lovit, ovšem za předpokladu, že nepoleví v hlídkaření.

Pečlivě větřily. Ve vzduchu byl cítit déšť, který ostatní pachy přebíjel, ale nezastiňoval úplně. Po dešti to bude horší, ten totiž smyje všechny pachy a v okolí bude na nějakou chvíli skoro nemožné orientovat se čichem.

Pozorovala Iciriny, jak se najednou napjala, přikrčila a vyskočila po něčem, co Lara neviděla. Ozval se skřek a vzápětí vlčice zvedla hlavu. V tlamě držela malé opeřené tělíčko. Šedobílý pták s oranžovými křídly jí visel z tlamy. Nebylo to žádné velké sousto, ale rozhodně chutná pochoutka, stačilo se jen zbavit peří.

Vítězně se zazubila. „Dobrá práce," pochválila ji Lara.

„Fefuju!" zahuhlala radostně skrz ptačí tělo.

Zbytek hlídky probíhal poklidně, stejně jako celý den. Lovci se vrátili z úspěšné výpravy, a pak se Iciriny znova vydala na hlídku, tentokrát pro změnu s Hvězdou.

Sluneční kotouč byl za polovinou své cesty, když se doposud klidný den pokazil. Iciriny totiž za svůj úlovek sklidila vlnu nadšení a gratulace, zejména tedy od dvou vlků. Možná i proto tak rychle vypadla na další hlídku.

Prokleti Osudem [✔️]Where stories live. Discover now