Prokleti Osudem [✔️]

XLVII.

Srdce jí splašeně bilo, dech se zrychloval s každičkým okamžikem.

Tohle není Firclaer, uvědomovala si. Tohle není tvůj druh.

Tohle je Ohnivý Prokletý, našeptávali jí Předci do ucha.

Protože přesně tak to bylo. Po tom milém, ochranářském a obětavém vlkovi, do nějž se zamilovala, rázem jakoby nebylo ani památky. V jeho očích se odrážela jenom zášť a zuřivost a dokonce i jeho pach, jindy sladký a pln lásky, ji najednou svou ostrostí a žárem dráždil všechny smysly.

Ale nejvíce ji děsil jeho výraz. Vypadal, že neví sám o sobě, že se řídí jenom svými instinkty, které mu přikazovaly, ať loví, trhá, zabíjí.

Věděla, že jeho pohled už nikdy nedostane z hlavy, ať už by tohle přežila, nebo ne.

Když se smál, po zádech jí přejížděl mráz. Ovšem jindy uklidňující chlad měl náhle přesně opačný vliv. Děsil ji.

Jen matně si uvědomovala tesáky u svého hrdla, protože v té chvíli pro ni byly pouhou nepodstatností. Větší starost si dělala s tím, co se u všech Předků stalo s jejím druhem a proč ji chtěl zabít.

V tomhle rozpoložení by nejspíš ani vůbec nevnímala, ale když se Firclaer jenom o chloupek posunul, aby jí prokousl krk, všechny její instinkty začaly pracovat a ona vykopla nohama, takže ze sebe černého vlka, který útok nečekal, snadno shodila.

Okamžitě se od něj odkulila a teprve až o celou srnčí délku dál se postavila na nohy. Stejně jako on, i ona zaujímala Prokletou podobu. Ne snad protože by chtěla, ale protože se při jeho prvním zavolání okamžitě přeměnila a nemohla se vrátit zpátky.

Protože pro jednu její podstatnou část byl teď Firclaer jenom nepřítel – a ona se nesměla oslabit tím, že by se vzdala své nejsilnější stránky.

Firclaerovy plameny vyšlehly téměř až do nebe, když se po ní s chrchlavým smíchem znova vrhl. Uskočila dozadu, vytvářejíc před sebou pevnou stěnu z ledu. Potichu zasykla, když slyšela zadunění, jak do ní Ohnivý vlk narazil. Okamžitě sebou cukla do strany, protože ani Firclaer se nebál použít své schopnosti a nedalo mu moc práce roztavit její štít.

Máchl tlapou prodlouženou ohnivými drápy. Vykvikla, když ji jeho plameny popálily na pravém boku. Zdálo se, že ona nebyla jediná, kdo prozkoumával hranice svých schopností.

Musíš bojovat, ozvalo se jí v hlavě. Braň se. Když se nebudeš bránit, zabije tě. Je šílený.

Ať už k ní promlouvala kterákoli vyšší síla, nemuseli jí to říkat dvakrát.

Zvedla přední nohy a prudce jimi udeřila do země. Od jejích tlapek se po zemi šířil led a sotva dosáhl pod Ohnivého vlka, celý blok pod ním se náhle zvedl a vynesl ho až do poloviny vzrostlých stromů.

Firclaer rozzuřeně vyštěkl. Jedinou myšlenkou rozmrazil led pod sebou a přistál na zemi do kaluže vody, která se s hlasitým syčením vypařovala.

„Nemusíme spolu bojovat!" křikla po něm, než stačil zaútočit znova. „Nechci s tebou bojovat, jsi můj druh, Firclaere!"

„A ty jsi už teď mrtvá!"

Po jeho stranách se objevilo několik ohnivých koulí, které se okamžitě rozlétly jejím směrem. Škubla sebou, uši stažené u hlavy, a proti každé z nich vyslala rampouch. Proletěly vždy přesným středem a obě jejich magie se rozplynuly ve vzduchu.

„Proč tohle děláš?" hlesla do chvíle ticha. „Miluju tě, nechci ti ublížit. Nenuť mě ti ublížit."

„Je to moje poslání," zavrčel. „Naše poslání, které se ty bojíš splnit, takže jsem to musel vzít do vlastních pacek."

Nepoznává mě.

A já nepoznávám jeho.

Vyletěla proti ní salva ohně. Takového, který ničí lesy i louky a připravuje vlky i kořist o domov. Takového, jenž sežehl trávu i mech pod jejich tlapkami a zapálil všechny stromy v dohledu.

„Ne," špitla. „Ne, ne, co to děláš?"

Její otázky však byly zbytečné. Firclaer s hlavou hrdě vztyčenou radostně vrtěl ocasem a oči mu zářily jako nikdy předtím, když sledoval spoušť, kterou jeho moc páchala.

Zděšeně se rozhlížela kolem sebe a neklidně přešlapovala na místě. Proroctví začalo, došlo jí. Black Moon měl pravdu.

Tak proč jsem já ta, která si udržela svou vlastní mysl? Proč neběsním, jak mi bylo předurčeno?

Na okamžik se ztratila v myšlenkách, ale i ta krátká chvíle se jí vymstila. Nevšimla si Firclaera, dokud nestál přímo před ní, a už nestačila uskočit, když jí drápy zaútočil na hlavu.

S výkřikem se jí podlomily nohy. Cítila, jak ji pálí levá strana tváře, nepochybně od žáru i zranění samotného zároveň.

Pomalu zamrkala a zakňučela, protože to štípalo. Přestože jí však žádná tekutina netekla do očí, usoudila, že se jí na ranách srazila krev, nepochybně vlivem Firclaerova ohně a poté i její zimy. Nemusela ani vidět svůj odraz, aby věděla, že se jí přes oko a levou část čumáku táhnou ošklivé jizvy a popáleniny, kvůli nimž nejspíš přišla i o část srsti.

Nestihla se vzpamatovat, když do ní Firclaer znova narazil zboku. Rozplácla se na zemi a okamžitě schoulila do klubíčka, tlapkami si kryla hlavu, aby mu ztížila přístup ke krku.

Seber se, Iciriny. Možná je Ohnivý vlk, ale ty jsi Ledová Prokletá.

Jsi silnější než on. Musíš být silnější, protože až si uvědomí, koho zabil, nikdy si to neodpustí.

Takže. Bojuj. NAZPĚT.

Nevěděla, jak přesně se to stalo, ale fungovalo to. Slyšela své vlastní splašené srdce a náhle v hrudi ucítila tah, když s tichým zasténáním vypustila všechno, co v sobě měla.

Ze světa se stal led.

Firclaerova váha na jejím těle náhle zmizela a ona cítila, jak se pořád oddaluje a oddaluje. Její moc bojovala s tou jeho a značně vyhrávala. Uhasínala všechny jeho plameny a kropila krajinu sněhem. Vzdáleně slyšela jeho bolestné vytí, když se její mráz střetl s jeho žárem a uhasínal plameny i na jeho těle.

Nepřestala, dokud neslyšela, jak s rozzuřeným vrčením utíká pryč. Poslouchala, jak se vzdaluje, a když k ní dolehlo jeho rozhořčené vytí, byl už o hezkých pár kilometrů dál.

Teprve tehdy povolila. Kdyby už neležela, nepochybně by se vyčerpáním zhroutila.

Poslední, co viděla, než ji strhla temnota, byla nepropustná neprůhledná ledová kupole, která ji obklopovala a chránila před celým světem jako její jediný štít.