Prokleti Osudem [✔️]

Epilog

To ticho ji nikdy neomrzelo. Mohla by v něm strávit celé dny, a přesto by se k němu s radostí vracela.

Ale stejně tak milovala ruch. Nechala se unášet ve veselých hlasech vlků, které se rozléhaly všude okolo, pozorně poslouchala, aby věděla, jak se kdo cítí, poslouchala, aby jí neunikla sebemenší zajímavost.

Protože slyšet svou rodinu, slyšet vlky, které milovala celým svým srdcem, jí pokaždé připomnělo, že zvítězila.

Vyhrála nad svým vlastním osudem. Postavila se mu čelem, bojovala s ním a porazila ho, protože doufala, že by jednou mohla žít tak, jak si přála ona sama.

A přesně to se i splnilo.

S tichým zafuněním pootočila hlavu a zabořila ji do hřbetu svého druha. Přivřela oči, vztyčila uši a plně se soustředila na pravidelný tep jeho srdce i zvedání a klesání jeho ramen, když se nadechoval. Slunce jim oběma pražilo do zad a jemný větřík čechral jejich srsti, ale ani jednomu to nevadilo.

Nehnutě leželi, přitisknutí jeden na druhého.

Od Proroctví už uběhlo několik let. Několik dlouhých, překrásných let, kdy konečně žili v míru, bok po boku, beze strachu, že způsobí zkázu a smrt.

Už to bylo několik let, kdy přišli o své schopnosti. A přestože této oběti nelitovali, protože ve výsledku mnohem více získali, než ztratili, občas se zapomněli v minulosti a zatoužili po moci, která byla jejich součástí od narození, byť si to dříve neuvědomovali.

Nikdo jiný jejich bolestné vzpomínky nechápal. Ani nemohli, nevěděli, jaké to je, mít takovou moc, ne doopravdy.

Ale to nevadilo. Protože měli jeden druhého, protože oba byli naživu, byli druzi a rozuměli, jak a co ten druhý cítí. Rozuměli více, než by kdo mohl.

Přesně, jak jim Osud určil.

Iciriny potichu zavrčela, když cítila, jak se Firclaer pod ní pohnul, ale brzy ji to přešlo, když jí láskyplně olízl ucho. „Říkal jsem ti někdy, jak moc tě miluji?" zašeptal.

Pootevřela jedno oko, pysky jí zacukaly v úsměvu. „Jenom asi každý den," broukla v odpověď.

Otřel se hlavou o její a krátce jí olízl čenich. „Miluju tě, Iciriny," zamumlal. „Víc, než cokoli na světě."

Opatrně se od něj odsunula předními tlapkami, až se zvedla do sedu. Černý vlk ji napodobil. „I já tě miluju." Obtočila si ocas kolem tlapek. „A kdybych se mohla vrátit v čase, udělala bych všechno úplně stejně, kdyby to znamenalo, že nakonec budu s tebou."

Firclaer potichu zakňučel a znova přitiskl svou tvář k té její v láskyplném gestu, které pro ni znamenalo více než slova.

Beztak věděla, co by řekl. Jenže jí na tom nezáleželo.

Jediné, co bylo důležité, byl její druh po jejím boku, a společně s ním i dva jejich nejlepší přátelé, kteří je zpovzdálí pobaveně pozorovali. Všichni spolu v jedné smečce, jako jedna rodina.

To bylo víc, než si Sněženka kdy myslela, že mít bude.