Prokleti Osudem [✔️]

XXXIII.

Nebylo s podivem, že se Iciriny opět brzy zařadila mezi členy smečky, jako by nikdy neodešla. Stejně jako předtím, i teď zastávala pozici posledního hlídkaře. Do budoucna měla v plánu to změnit, jistě, ovšem teď se radovala, že ji vůbec vzali zpět.

Prvních pár dní se nad smečkou vznášela nejistá nálada, která se však každým okamžikem víc a víc vytrácela. Kupodivu tomu pomohl i Black Moon, jejž se zase vrátil ke svému starému veselému nekonfliktnímu já, které znali před celou záležitostí souboje o družku. S Iciriny nadále trávil čas, o tom nepochybně, teď již ale pouze v přátelském duchu.

Brzy jediné, co vyčnívalo z navyklých situací, byl vztah mezi Firclaerem a Iciriny. I náhodný pozorovatel by si mohl všimnout, že Ohnivý dech k vlčici cítí něco víc, přestože se to zoufale snaží nedávat najevo. Nechtěl na Prokletou spěchat, nebezpečí odchodu stále viselo ve vzduchu a on nechtěl nic pokazit, nechtěl Ledové duši zavdat další důvod k váhání, dělá-li správně.

A ona váhala. V tomhle si nebyla jistá vůbec ničím, jenomže ona potřebovala, musela vědět, že tohle skončí dobře. Ale ona nevěděla, což pro ni samotnou dělalo situaci o něco těžší, než by chtěla. Takže zatímco ona bojovala se svými vnitřními démony, Firclaer usměrňoval svou povahu, aby na vlčici moc netlačil.

S každým krokem, který učinil, si dával pozor. Postupoval pomalu, zlehka, v případě, že by Iciriny nesouhlasila a chtěla ho zarazit, ale dělal pokroky a už jenom vědomí, že mu dovolila se o ni snažit, že mu dala naději, ho naplňovalo chutí pokračovat.

Když se rozešli spát, noc co noc se v doupěti posouval blíže k ní, i když vzdálenost mezi nimi zkrátil i jen o pouhý chlup. Nemohl se vymluvit, že by chtěl vlčici v noci kvůli stále přítomnému sněhu zahřát, protože Iciriny by snad mohla spát i v ledové vodě, aniž by onemocněla. Všichni vlastně pochybovali, že se svými schopnostmi by mohla umrznout, ale když se jí na tohle zeptali, jen se zarazila, pak zavrtěla hlavou a zhodnotila, že si tímhle není jistá, ale patrně ne, stejně jako Firclaer nemůže uhořet.

Alfa při jejích slovech zvedla ocas a bezděky jím zavrtěla. Ovšem ještě aby ne, vždyť měla ve smečce oba Prokleté, což znamenalo, že jsou vlci chránění před krutým mrazem i spalujícím žárem.

Jinak však zažívali dobré časy. Sníh pomalu roztával a lovná zvěř na svět přiváděla mladé. Smečka byla ve skvělém počtu a co víc, měli mezi sebou čtyři mladé a silné vlky, jejich budoucnost. Měli se stále co učit v otázce přežití, ale kdo jiný je lepším učitelem než samotná rodina?

Byl jedenáctý den po jejím příchodu, kdy se Starlight obcházely hranice. Ty dvě spolu chodily na obchůzky často a ostatní měli občas problém je od sebe zdálky rozeznat, vždycky hádali, která je která, a potom se vítězně zubili, když hádali správně.

„Víš," broukla Starlight, „bratr tě má vážně rád. Jakože... rád rád. Ještě nikdy jsem ho neviděla se tak snažit, aby něco nepokazil."

Iciriny lehce naklonila hlavu na stranu, levé ucho se jí při tom pohybu překlopilo. „Hmm?"

„Ale no tak, nedívej se na mě takhle. Víš, co tím chci říct. A nemyslím si, že za to může pouto druhů. Vždyť sama víš, že i druhové se mohou nesnášet."

Opatrně přikývla, chápala. Nemohla říct, že to cítí stejně. Firclaera měla ráda, jistě, ale to bylo všechno. Být něčím druhem neznamenalo zamilovat se do něj na první pohled a strávit s ním zbytek života.

Jenom se oklepala a zavětřila. Cítila blízké stádo a zajíce, při té vůni se jí sbíhaly sliny a odolávala nutkání rozběhnout se a ulovit ho, ale věděla, že nemohla. Kromě kořisti však necítila pach cizích vlků nebo jiných případných nepřátel. „Dost už o mně a Firclaerovi. Všimla jsem si, že ty jsi víc než ráda, že Moon ztratil veškerý zájem."