Ewitch a její život ||Jmenuju Se Martin

#37 škola

Nakoupila jsem jídlo, které už nám doma poněkud scházelo a následně jsem začala kupovat hračky. Nebyla jsem tam nijak dlouho, ale i tak. Něco málo jsem koupit stihla.

Druhý den, tedy pondělí probíhal trošku chaoticky. Brzo ráno mi zazvonil budík a jelikož jsem ho nečekala, tak jsem prudce vystartovala z postele. Po zjištění, že je to pouze budík, jsem se uklidnila a vypla ho. Zapomenout na to, že je pondělí, můžu jen já. Šla jsem znovu spát. Sama jsem se potom vzbudila až v sedm hodin. To už jsem si uvědomovala co jsem udělala a co se momentálně děje. Nestíháme. Rychle jsem běžela do pokoje vzbudit děti a připravit jim oblečení. Začali se převlékat a já potom taky. Na rychlo jsem následně udělala čtyři rohlíky a běžela si připravit tašku do školy. Když nad tím tak uvažuju, tak se fakt těším. Těším se na učitele, spolužáky, kamarády, učení, prostě na všechno.
Jeden z rohlíků skončil v tašce a zbývající tři v bříškách dětí. Obuli jsme se a běželi do školky. Moc dlouho jsem nezůstala a běžela na autobus, směr škola. Divím se jen tomu, že jsem přišla jen tak tak.

Přijít minutu před zvoněním se může povést jen mě. Jelikož jsem přišla ve spěchu, kdy všichni lítali po třídě a snažili se rychle přijít na svoje místo, nebo naopak ještě blbli, tak si mě nildo nevšiml. Asi jsem tichá jako myška.

Zazvonilo, všichni byli v mžiku na svých místech a učitelka ve dveřích. Kdy naposled jsem tohle zažila? Ani si to nepamatuju. Samozřejmě zase sedím sama, protože Martin není ve škole. Ten je někde jinde. Zasedací pořádek se moc nezměnil. Jen pár lidí sedí na jiných místech. Ale pár nejsou všichni. Takový počet lidí se teď na mě dívá. To je tak nepříjemný. Co kdyby toho už nechali? Usměju se na ně, takovým až dost umělým úsměvem. Nenechali toho. Sakra, ať už přestanou.

Učitelka: "Třído, posaďte se." Pokývala hlavou. " A ty Evičko..." Nachvilku se odmlčela a ukázala na mě. "...ty jsi nám tu strašně chyběla. Pojď. Pojď sem." Ukázala na mě a na místo před tabulí. Zněla mi nějak moc mile.

Přemýšlela jsem jestli to mám udělat. Kdyžtak se pořád můžu na něco vymluvit, ne? Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla, že vstanu. Akorát ty pohledy už začínali být otravné.

Rychlou chůzí jsem došla před tabuli a čekala. Nevěděla jsem, co po mě učitelka chtěla, ale ať to bylo cokoliv, tvářila se šťastně.

Učitelka: "Tak... Vyprávěj." Jo, tak to chce. Snad nepočítá, že jí tady řeknu do podrobna svůj život.

Nevěděla jsem co říct. O znásilnění jí říct nemůžu. Nevím, jak bych vysvětlivala děti, protože já a ani Martin nemáme rádi lítost. Můžu jí říct o baráku. To je vlastně jediné. No uvidíme. Vymýšlet si něco? Vůbec nevím jestli to je dobrý, ale když nemám co říkat... No uvidíme.

Já: "Tak, nevím co přesně chcete slyšet. Prostě jsem byla nějakou dobu v nemocnici, po návratu domů jsme se s Martinem stěhovali. Stalo se pár, řekla bych osobních věcí a to je vše."