Ewitch a její život ||Jmenuju Se Martin

#18 následky

Já:"Ne nechci." Oblékla jsem se a odešla jsem.

Když jsem přišla domů, tak jsem odpadla. Neobtěžovala jsem se ani s jídlem. Prostě jsem lehla a usla. To nejhorší však bylo, že zítra je škola.

Když jsem se ráno probudila, nemohla jsem se postavit. Není ani čemu se divit. Problém byl, že jsem musela do školy. Přemýšlela jsem i jestli mám vůbec jít, ale nakonec jsem vstala. Udělala jsem snídani všem a vzbudila je. Ráno uteklo rychle. Děti poslouchali a tak nebylo ani moc práce. I přes bolest jsem s Martinem a dětmi nakonec vyrazila.

Děti byli ve školce a já s Martinem ve škole. Když jsem doma přemýšlela jestli mám jít do školy, tak mě vůbec nenapadlo, že dneska mám 3hodiny tělocviku, takže budu zničená ještě víc. "Skvělí" Zamumlala jsem si pro sebe. Martin asi není úplně hluchý a tak řekl "Co je?" To jsem mu neodpověděla.

Celý den jsem byla nepříjemná, a taky, že jsem měla proč. Nikdy to Ronaldovi neodpustím, to co mi udělal nejde jen tak odpustit. Když zjistil jak mě to ničí zachoval se jako kamarád, ale to nestačí. On už si u mě reputaci nespraví.

Poslední hodinu byl tělocvik a já byla strašně zničená, tak jsem šla za učitelkou a řekla jsem jí to.

Já: "Omluvte mě prosím paní učitelko, ale já jsem zničená a nemůžu se pomalu ani hýbat. Napadlo mě, že bych si odpočinula. Prosím." Usmála jsem se.

Učitelka: "Zničená nejsi, jde to na tobě vidět. Laskavě si nevymýšlej a dej mi žákovskou knížku. Tohle chování jsem od tebe nečekala. Jdi cvičit, a aby se neřeklo, tak máš rozcvičku." Zamračila se na mě a pak ještě dodala: "A nebo víš co, rovnou celou hodinu."

Já:"Ale paní učitelko.." To se na mě zadívala pohledem, že jsem radši zmlkla dala jí žákovskou a šla cvičit.

Ani s rozvcičkou jsem nebyla v půlce když za mnou přišla učitelka a i přes to, že viděla můj výraz si neodpustila mít keci.

Učitelka:"Jsem věděla, že ti nic není. Máš to v žákovský a už si nevymýšlej!" Načež se otočila a odešla.

Chvilku jsem ještě předcvičovala, ale několikrát se mi stalo, že jsem viděla před očima černo. Následně se mi zamotala hlava, ale vždy jsem to ustála. Když se mi to však stalo ještě jednou, tak jsem to nevydržela. Zamotala se mi hlava, viděla jsem černo a ucítila jsem bolest vzadu na hlavě. Ještě než jsem stačila omdlít, tak jsem si neodpustila komentář, který jsem zakřičela. "Říkala jsem ti to ty krávo!" Pak jsem omdlela. Ležela jsem na zemi, ale už jsem nevnímala co se semnou děje. Jediné co jsem ucítila bylo to, že mě někdo zvedl. Moc jsem neslyšela, ale nějaké to slovo jsem zachytila. "Miláčku.....zvládneš to......musíš.....nedám to." Nevěděla jsem kdo to říká, vlastně jsem skoro nic nevnímala, ale věděla jsem, že ten kdo to říká mě má rád.

Když jsem se vzbudila a pomalu otevřela oči vydělá jsem všude bílo. Byla to strašná záře, a proto mi trvalo než jsem se rozkoukala. Předemnou seděli nějací lidé. Neznala jsem nikoho, proto mě zajímalo co u mě dělají cizí lidé. Docela mě zarazilo to, že zničeho nic začali říkat fráze typu "Ona žije!?", "Konečně jsme se dočkali.", "To se mi ulevilo!" A taky tuhle "Doktore!!!" Za malou chvilku opravdu vešel doktor.

Já:"Co se mi stalo?"

Doktor:"Utrpěla ste vážné zranění hlavy když jste spadla."

Já:"Jak vážné?"

Doktor:"Je to otřes mozku."

Já:"Jak dlouho sem byla mimo?"